Ještě zachumlaný pod bílou peřinou.

Dýchá svět.

Stále plyne. Aniž by se zastavil.

Mír nastal, krajina ještě ohněm plápolá.

Již zde není žádný nepřítel, vnější ani vnitřní.

Rány se zhojí a zase začne cesta nová,

která naplní věci tvé i věci ještě příští.

Otevři srdce své a nech ho volně plynout,

vždyť to je to, co může lásku dát.

Co zajistí život a dá mu nezahynout

a uchrání duši tvou, co bude cestu znát.

Iluze nám šeptají, ať jim věříme,

slibují nám životní pojištění,

my podle nich pak sebe i druhé měříme

a svět se v peklo promění.

Pravda tiše čeká na naší pozornost

a necítí žádné zahanbení,

čeká až lhářům řekneme dost

a svět se v ráj zas promění.

Vše v čem se zrcadlí srdce, jako slunce na hladině
mi připomíná můj skutečný domov, který je zde.
Děkuji za něj a sleduji ten uklidňující pohyb.
Trávy šumící ve větru.

Měsíc je díra do oblohy, za kterou stále září světlo.

A hvězdy jsou malé dírky, kterými v noci prosvítá.

Je to světlo, které je uvnitř.

Je to záře, co svítí uvnitř mě.

Ve dne přes nás někdo přehodí modrý závěs.

A nebo se koupe v pěně.

Skrze měsíc, když prosvítají, tajemné záblesky, které dech tají...

skrze slunce, když dotknou se tě, úžasné chvíle na tomto světě.

Jen děj se víra tvá. Jen děj se vůle tvá. Až slunce vytrvá.

Každou vteřinu mého dne rozhoduji o svém dalším životě.

S každým nádechem se otevírá nový prostor a s výdechem zas něco odchází.

Jdu s vědomím toho, jak významné to je.

Jdu s vědomím, že má to smysl.

Vidím svítání nového dne i soumrak přicházející noci.

Energie slunce vede mě každým dnem a měsíc zase ukazuje, co je skryté.

Pláči i směji se s těmi, které potkám. Vážím si jejich příběhů. Vážím si toho,

když se mnou sdílí své zkušenosti a city. Vážím si toho, když se mnou sdílí můj příběh.

Už věřím, že ten, kdo mě sem poslal,

jsem byl já sám.

V upřímném hledání. A s odhodlaností.

Kráčím zákrutami i cestami sázenými démanty.

Už se neohlížím, zda to, co stalo se, stalo se správně.

Učím se.

Jsem to já, kdo hraje tu hru sám se sebou.

Schovávám se sám sobě a vždy se směju, když zahlédnu

svůj pravý obličej.

Jako dítě, co má radost, že vidí matku či otce.

Cesta vždy nejprve vede do prázdnoty

a pak se naplní.

Je to jako putovat s tažnými ptáky

za tajemstvím.

Jen modré nebe a bílá oblaka.

Jako svítání, i když slunce je za mraky.

Je to stále.

Jako gejzíry, jako vodotrysky bez stažení.

Jako síla, jako vesmírný trysk bez brždění.

Víra, síla důvěra, která z nitra vyvěrá.

Z prázdnoty vzestal věčný pohyb, nelze ustrnout.

Jen v brázdě stát a toužit po jistotě.

Vše se stejně promění.