Vstříc budoucnosti

Tenká přímka oddělující prostor,
milióny křivek rozvlněných...
za chvíli to přijde, bomby a výbuchy
z domů lidí rozjařených.

Jako každý rok, vášnivé oslavy
gejzíry stříkají, rakety létají.
Šampaňské, úsměvy, objetí či obavy,
rány a síra, Nový rok vítají.

Statisíce světýlek, miliony špuntů,
zvláštní to čas,
je v tom možné uslyšet svůj tichý vnitřní hlas?

Našel jsem báseň

Našel jsem si čas, abych napsal báseň
běžná lidská svoboda se změnila ve vášeň.
Když ti někdo zastaví, když jdeš po svojí cestě
tvůj krok se lehce urychlí a ztlumí se kapky deště.

Pak třeba najdeš báseň jak leží na tvém stole,
díval ses málo nahoru neviděls ji ani dole
Ona dlouho hledala tě a tys ji neviděl.
a jiným lidem radši básně záviděl.

Hledal jsem já báseň nebo ona hledala mě?

Montmartru

Prošel jsem se po Monmartru
se mnou Picasso a Dalí,
nebyly tam restaurace
kam turisti se valí...

Sakrekér se culil,
zrovna ho dostavěli.
Za co koupit chleba
jsme leckdy nevěděli.

V kavárně na kafe,
kroasanty vafle
a prostě ty barvy
ty smysl vždycky daly.

Prošel jsem se po Montmartru,
miluju tu vůni,
hniloby a slunce
o rozmazanou dlažbu..

Artisti a mlýny, zábava pokleslá
a spousta absintu a chlastu
když nálada se roznesla.
Ale nějak to dávalo smysl...

Závan svobody, příchuť náhody
a to zvláštní světlo,
co rozzáří ty barvy,
lidské příběhy a jejich smysl...

Malinký muzikant

Malý muzikante z Peru,
kdo rozsekal tě na maděru.
Tvé malé tělo zlomené
na stole leželo vedle mne.

Jen kytara zůstala vcelku
a zachovala svoji délku.
A já tvoje táhlé tóny slyším dál,
jak jsi je včera tiše hrál...

Netušil jsem, že tvé tělo tak křehké je
že každý náraz ho rozbije,
tvá hudba, že se asi nějak nehodí
do zdejšího tržního prostředí...

Prázdnota uvnitř

Prázdnota, která spojuje
prázdnota, která stravuje.
Ta, co se objevila uvnitř mě.
Vede a volá po změně.

Nesnažit se uhnout z cesty.
Setřást ji jako smetí z vesty.
Prostoupit potřeba skrz
dřív než průchod zmrz.

Ploutvička

Ploutvička zamává a přinese nový den
je tak titěrná a přesto ji vidím až sem.
Komu patří snad žábě nebo úhoři?
tajemstvím srdce svět se rozhoří?

Chtěl bych sedět v kanclu anebo plout po moři,
sbírat listy čaje, procházet ctnostná nádvoří.
Nebo do klášterní cely a schovat se tam celý,
snad na úpatí hory pozorovat orly?

Pramen

Řeka pramení v hlubinách
přináší na povrch souvislosti,
co skrývá se v našich představách
co vede nás k radosti či zlosti.

Jaké jsou naše skryté sny
vyplave občas na povrch
prostoupí hloubka naše dny
žádá si čerstvý vzduch.

Co dosud spalo žádá probuzení,
na povrchu možná tvrdé se zdálo.
Měkké v nitru touží po pohlazení
někdy stačí jít vstříc, udělat málo.

Pramen jde vstříc novému začátku
řeka teče a odnáší hoře
roste síla skrze každou zatáčku
nabyde klidu dosáhne moře.

Podzimní záře

Kaštany již vylouply se ze zelených obalů,
na kapoty zabubnují, odrazí se o hlavu.
Ořechy jim sekundují v líném rytmu podzimu
příroda si ustele v listí, připraví se na zimu.

Malé ďůlky na střechách, tváře od úsměvu,
jemný dotek zlaté kůže, barva listí javoru.
Jemné světlo zrcadlí se , půjdeme vstříc té záři,
obejmeme spolu světlo, co odráží se v tváři.

Řeka

Hledej vodu, hádej, hledej vodu.
Skrze listí stromů, kůru plodů.
Čekej až sem přijde, až se vrátí
noc získává vládu, dny se krátí.

Hledej vodu, hádej, hledej proudy.
Chladné, tiché, jasné, čisté vody
Hledej proudy v sobě přinesou ti
klid, jistotu, zázrak na tvojí pouti.

Hledej vodu, hádej, hledej sebe
v klidu záře dálek, modré nebe,
v jistém klidném proudu tiše plynout
dýchat svěží nádech nad hladinou.

katedrála

Žíhané stěny katedrály zakrylo šustivé lešení.
Pamatuje různé časy. Míru, hrůzy, věšení.
Vítr cloumá fóliemi, chci vidět, co je pod nimi.
stojím pod modrým igelitem, jak pod plachtami lodními.

Dělník statný opéká si párek žhnoucím autogenem,
jeho pohled plachý hoří, jak vosk svíce pod plamenem.
Vyměnil zde staré mistry, tajemné učně kameníky
co stavěli tu katedrálu pro neviditelné nájemníky.

Chodíme světem

Boty klapou v rytmu dechu,
jdeme totiž pěšky.
Není už čas na povzdechy,
že život je těžký.

Boty klapou vstřícně směle,
vyšlapanou pěšinou,
cítím jejich pohyb v těle,
vítr hýbe hladinou.

Boty klapou melodicky,
koho pouť mi pošle vstříc?
Rozhlížím se jako vždycky,
zvědavý jsem čím dál víc.

Návraty

Pohyb kruhový jako po spirále,
každý návrat vede zase trochu dále.
Něco se vždy znatelně promění,
ať již umělec, nebo umění.

Posuny v prostoru nebo posuny v čase,
poznáme v jemném rozdílu zase.
Proměny pocitu, vůňě či barvy
motýl plynule vyrůstá z larvy.

Záře

Paprsek zlatý nos mi polechtal,
vítr lehký povlával listy stromů dál.
Slunce neptá se koho bude hřát,
neptá se, nevybírá komu život dát.

Parakotoul

Ve víru uprostřed událostí,
ve víře uprostřed shonu.
Ticho se najednou rozhostí,
utichne zvuk megafonu.

Cesta z chaosu a zmatku,
smýt ze sebe hluk a vřavu.
Skrz zelený háj a velkou skládku,
rozpustit v kaluži nános davu.

Bez chvály a hany

Když se tvořivé energie dotkne kritika a hana,
přetrhnou se pracně navázaná lana.
Jak scvrknuté jablko, nabodnuté jedem,
zažehnutá touha vychlazená s ledem.

Když tvořivé energie, dotýká se chvála,
začne dmout a pyšnit se, tím čeho se bála.
Bobtná a bobtná, začne spekulovat
jak té hezké chvály, lze docílit znova.

Potom chybí prostor, kde skutečně se tvoří,
zbudované pozice, najednou se boří,
Nenechte se dotknout lacinými soudy,
sami vychutnejte vytvořené plody!

Gejzír

Rozehrát barvy prostoru
jako gejzír vytrysklý ze tmy,
zůstavat tiše pospolu
rozběhnout se časem s dětmi.

Jako antilopa na volné pláni
jako kapka co stéká po okně
Jako dívka co cudně se sklání
a slunce jí skrz šaty promokne.

Obleky

Malé děti v obleku vypadají zvláštně,
asi jako zákusek s knedlíkem.
Velcí lidé někdy potlačují vášně,
nahrazují je rohlíkem.

Krokem rázným skrze přítomnost,
probíjet se vstříc budoucnosti,
jakoby ale přes řeku shořel most
pod návalem vzteku a zlosti.

Protikladný kotoul

Napuštěná sklenice a druhá prázdná
nesmělé gesto a slova rázná
rozjeté vlaky a stojící lidé
zapadající měsíc a slunce vyjde.

Prázdný dům a ulice plná
hřející beton a studená vlna
Jistá šance a riziková jistota
konce smrti a začátku života.

Lesní vzduch

Město trochu ztichlo, tramvaje prázdnější.
O prázdninách v pátek, tempo línější.

Šel jsem trochu pozdě, nespěchal.
Nechal se lidmi spěchájícími, míjet dál.

Poslední nádech venkovního vzduchu,
jako kuřák dává si posledního práska,
něco mě hřálo na duchu,
byla to hřejivá láska.

Prozřetelnost

Byla to jakási předtucha,
její hlas mluvil mi z duše,
ona mi šeptala do ucha
jak tichý zásah z kuše.

Stačilo pouze naslouchat
a tiše vnímat její hlas,
duše se mohla odpoutat
a lehce kolem běžel čas.

Zrcadlová kaple

Když dvě zrcadla stojí pospolu,
vede v nich chodba do nekonečna.
Zobrazí nekonečnou tvář prostoru
v zrcadlové síni, nebe je věc věčná.

Nekonečná vibrace, hudba chaosu,
v zrcadle, které vše pouze odráží.
Noří se v tichu sama do času,
měnící se příběh, doba a obrazy.

Když dva lidé vstřícně usednou,
v přítomnosti vnímají jeden druhého.
Naproti sobě jak dvě zrcadla jsou
noří se do času a prostoru věčného.

Zrcadlo odráží to co tu je,
prchavá tvář jeho podstatu nemění
nesoudí, nehaní, neposuzuje,
pojme veškeré prostoru zmatení.

Překročit propast

Dlouho jsem stál nad propastí
nejistě široce rozkročený.
Nemohouc se vydat zkoumat
ani jedné její strany.
Jedna noha stojí v jistotě
kotvené v běžném životě,
druhá po kraji můz pak kráčí
tvůrčí síla ji tam vláčí.
Rozkrok napnutý k prasknutí
nebylo tomu vyhnutí.
Jistota křičela nechoď tam
do propasti jinak spadneš sám
Z tvůrčího kraje volání,
táhlo mě jako poslání.
Propast někdy široká byla,
že by ji noha nepřekročila
jindy zas jako prasklina malá
stačil krok mravenčí a můza mi dala.

Spojování a zaplétání

Spojují se naše cesty
jak knoflíky každé vesty.
Prosvítá tam světlo listy
To už bude skoro jistý.

A my pořád hloubáme,
zda se moc nehlídáme.
Nevěříme příliš tomu,
že otevřenost vede domů.

Do sítě lží se zaplétáme
jako moucha tím dolétáme
když ji sítě pavoučí
s živým světem rozloučí.

Poštolka

Poštolka hnědá zlehka letěla
k jednomu mrakodrapu,
holoubě lovené pevně svírala
v sevření ostrých drápů.

Souboj ptáků o holé přežití
je děsivým výjevem přeci,
boj o jídlo, o holý život,
je ale lepší žít v kleci?

Za sklem budovy v tichu sedělo
stádo úředníků,
v hlavách skloněných tiše brousilo
mentální ostrou dýku.

Ve svých drápech v křeči svírali
teplem místnosti tavený plast,
v prostoru s vlastním interním klimatem
cítili perverzní slast.

Jiná forma boje o přežití,
v zajetí snahy o jistotu jídla,
navenek tichá, uvnitř svírající
dávno jim někdo přistřihl křídla.

Divná zoo pohledem svědka
nezdá se vám to přeci?
Ptáci si létají svobodně po nebi
člověk tu zavřený v kleci.

Bodláčí se nevláčí

Jako cesta, co zarůstá bodlákem
když dlouho se po ní nechodí.
Jako dojem obrazu přítele
který za deště nastupuje do lodi.

Svět se proměnil v záplavu smutku
slzami z nebe a šedivou barvou
Jako obraz následku minulých skutků,
které dospěli z fáze, kdy byly larvou.

BEEEERaaanek

To je beránek, líže si rány,
nedělá rozdíly mezi námi a pány.
Je tak měkoučký, je tak milý,
nedělá rozdíly dle vaší síly.

To je beránek, co otírá slzy.
Věci co řekli se a tolik mrzí.
Je to beránek, co nosí nadějí,
směje se na ty, co jiní nehctějí.

Každý by asi chtěl beránka svého,
bílého, milého, chundelatého.
Stačí si všimnout, že rány otevřené,
byli mu námi samými udělené...

Otevřít smysly

Stačí se dívat okolo sebe,
na svět, na lidi, na modré nebe.

Stačí naslouchat co stromy šumí
hned toho člověk trochu víc umí.

Stačí přivonět ke větru, ke vzduchu
uslyšet také svou vnitřní předtuchu.

Rukama nahmatat stáří skal
hned by sis problémy méně bral.

Vychutnat trochu jak chutná šťovík,
přestat si myslet, že víme tolik.

Když bys pak koukl se okolo sebe,
možná bys uviděl víc z toho nebe.

Cesta je cíl

Při tanci víl, při lesním světle
nemyslí na to, kdy už tam bude.
Když sedí v křesle a je mu dobře
má v duši mír, že všechno pude.

Nečeká, že žít bude, až něco přijde,
prožívá chvíli, co přichází teď,
nemyslí na svět lepší, až měsíc vyjde,
od skutečnosti ho nedělí zeď.

Vnitřní dialog

Jsem umělec, jsem cesta a nekonečný tvůrce
tvořím zde cokoli, co duše si přeje,
jsem přítomné jsoucno a ztvárnění srdce,
scénáře života pisatel děje!

Jsi nula, jsi looser a k tomu ještě pitomec,
arcikokot, hlupák a navíc taky lakomec.
Budeš pořád jen vedlejší role.
Nikdy nic nedotáhneš, zůstaneš dole.

Jsem energie, jsem cesta, jsem nesmírná radost,
rozvíjím melodie okolních příběhů,
Dávám smyslu a životu zadost
Vesele zpívám si do běhu.

Co myslíš, že jsi, proč to vůbec říkáš,
jen jako exhibici nám tu duši svlíkáš
Zalez zpátky do klece a přestaň tady smrdět
Tvé básně jsou horší než když slon začne prdět.

Jsem úžasný slon, jsem síla a moudrost
rozdávám štěstí cestu a směr,
Ze svojí tvorby mám navíc radost
léčím zranění do duší děr.

Papírové království

Abych ti potvrdil, že tu jseš
musíš přinést razítko od notáře.
Jinak nikdo neuvěří, že nelžeš.
To že tu stojíš nikde nic neprokáže.

Nikdo nám ale neřekl, který notář dává,
razítka, která potvrdí, že žijeme nám samým.
Nevím jak vám, ale mě se někdy stává,
že už o tom pochybuju a skoro ani nevím.

ehhhhhhhhhhh

Ehhhhhhh řekl a všem to bylo jasné,
Všechno shrnul do toho jednoho slova.
Všichni věděli co přijde, dav nad tím žasne,
a už nemusel vůbec pokračovat.

EHHHHHHHH dodal a děly se věci,
nad tak krásnou formulací nešlo neužasnout,
Holt někteří lidé mají dar řeci
Udělat v jakékoli situaci jasno.

Tak daleko tak blízko

Dva lidi seděli tak daleko tak blízko.
V přeplněné místností plné stolů.
S dalšími lidmi co klikali a psali,
co sdíleli ten malý prostor spolu.

V jednu chvíli vypukl smích,
to když ti dva spolu si psali.
Informace bleskově proběhly sítí
když si je stroje - rybáři předali.

Informace musela oběhnout svět,
Aby se dostala těch pár metrů
vzala to možná přes New York a zpět.
letěla více než rychlostí větru.

Tak se ti dva mohli spolu smát.
Živili sebe, firmu a stát.

Nový den a stará noc

Nový den mě chytil za rameno,
polechtal mě a řekl kamaráde.

Já trochu se lekl a trochu byl rád,
že se cítí být můj kamarád.

Šel jsem dál a potkal starou noc,
mluvila na mě a tiše se smála.

Už toho na mě bylo moc,
usnul jsem a muzika tiše hrála.

Konektory

Když jsem odcházel musel jsem vypojit tolik konektorů,
že jsem vlastně nestihl odejít a zas je šel už zapojit.
Promiň, nějak jsme nestihli být spolu a tak nemohlo dojít
ke spojení našich soukromých konektorů a ani jsme se nešli projít.
Možná se jednou podaří někomu vyrobit věci bez konektorů,
myslím že na tom vyvaří a vytvoří systém korektorů.
A nám se pak možná podaří být spolu a snad i usednout k večeři
ke společnému stolu než budeme muset se naučit vypojit systém korektorů...

Názor

Názor byl tak pevný,
až se z něho stal nádor.
I když už to bylo zjevný,
hájil ho celý názorový tábor.

Už prý nešlo couvnout,
ztratili by tvář.
A pak už bylo pozdě.
Víš.

Plný žaloudek

Když máš žaloudek plný,
svět se promění v skvrny.
Když tě tam kýtička tíží,
tuk se systémem plíží.

Proč? Ptá se jemný hlas.
Komu? Doplní kostitřas.
Nechci. Lituje mameluk.
Podívej, je z tebe hezký kluk.

Kolotoč

Svět se točí na kolotoči,
někdo nám už lístky koupil
okamžiky rychle stíhají oči,
živý ještě nikdo nevystoupil.

Jsme jako děti, co jízdu milují
obzvláště když je prodloužená,
některým je špatně už moc nemluví
zem okolo už je pozvracená.

Černé díry

Existují černé díry,
většinou tam, kde není víry
V těch děrách potom mizí
spousta nápadů a vizí.

Lidé potom říkají,
že neví co by měli činit
Aby ty díry ucpali
a přestali už druhé vinit.

Odhříznout hřízu

Semeništěm dějin na úkor svého chtění,
podle zpráv není radno vycházet po setmění.

Když vyrazíš do přírody, určitě chytíš klíště
a raději už nechodit ani na dětské hřiště.
Tam si jedna holka zlomila vobě ruce
a žaluje město, který za to může.

Čím horší úraz nehoda a nebo zprznění
tím jistější to cesta k mediálnímu zviditelnění.

Svět

Když se pevně rozhodneš,
semínko víry zaseješ,
staneš se pánem vět.

Když potom dlouho neváháš
a cestou svojí jistě jdeš,
bude ti patřit svět.

Krysí závod

Běžíme náš krysí závod,
Málokdo má k němu návod.
Všichni se pak lopotí
až z toho trochu ...

Orlí perutě

U silnice orla perutě,
leží u krajnice nehnutě.
Všechno se tu řítí
posílá zvířata do řiti.

Sluha nebo pán?

Řekni svému počítači,
že čas s ním ti někdy už docela stačí.
Řekni svému telefonu, že
občas máš dost toho shonu.

Řekni svému autu,
že v dětství si byl člen skautu.
Že tě někdy také láká
vlakem či pěšky poznaná dálka.

Vždyť je někdy pěkné,
když tlačítko on se vypne.
Kdy živý člověk ukáže,
že strojům ještě vládnout dokáže.

Znásobení

To co věci často mění,
nečekané znásobení.
Jeden problém tisíckrát
lehce se to může stát.

Někdy i to, co hezký bylo
se znásobením rozmělnilo.

Proto nebát se skutečnosti
vlastní jedinečnosti!

Výzva jara

Jaro nás vede k sobě,
my máme pocit že v nesprávné době.
Proto se tomu bráníme,
pšikáme, chrchláme, chraptíme.

Potlačujeme pocity,
jsme z toho celý rozbitý.
Lpíme na nutnosti práce
a začínáme se ztrácet.
Přírodní zákon ale praví,
vyser se na to, už buď zdravý.

Jaro je přece výzva k růstu
doba očisty a půstu.
Aby přišla energie
a vznikla nová melodie.

Tácek

Celý život chodil s táckem
s masovým hnědým na talíři plátkem
Všední den byl pro něj svátkem
jídlo s nízkým poplatkem.

Biologie vs. Psychologie

V 9 měsíci narodit se je asi normální
nikdo to nechce urychlit léčbou hormonální
Později ale dostanem se do malého rozporu
Zda nám naše biologie dá aspoň ňákou podporu.

Když tělo chce děti, my je nechceme
a když je chceme tak zas nemůžeme
Chcem si užít zdraví dokud jsme mladý
vidíme, že starý budem mít dvě brady.
Že už vod dětí budou vytahaný prsa
a nohy nebudou chtít už tolik trsat.
A tak jak si mládí užíváme
orgány vesele pohřbíváme.

Cesta

Cesta ta tvoje
vždy někde začíná
někdy úrodným polem
jindy kolem kravína.

Někdy je široká, pohodlná,
jindy ji zakryje vodní vlna.

Pak vstoupí do lesa
stoupá či za klesá
Skalní soutěskou
až srdce zaplesá.

Někdy jdeš sám,
jindy zase spolu.
Někdy pár trpaslíků
jindy zástup trolů.

Hlavně že teď,
Hlavně že ne někdy jindy.

Jaro v kanceláři

Jaro už je v kanceláři
skrz zářivky trochu září.

Lidé věnují se práci
neví jak nastavit klimatizaci.

Krávy

Krávy se napásly,
všecko sežraly.
Nic nezbylo.
Pak přišly ovce,
jídlo hledaly.
Žádné už nebylo.

Tráva je snědená,
museli najít
Něco jiného
čeho se najíst.

Hledali hledali
orli je přitom
z dálky sledovali.

Pak najednou pole úrodné
plné libostí dosud nepoznaných
ovce našli
na lesní mýtině,
kde by to ani nečekaly.

Výběr

Je spousta věcí, které lze vnímat
jenom si vybrat co smysly snímat.
Je spousta lidí co ráda ti řekne
kam se máš koukat, co že je pěkné.

Ne ale vždycky co oni si myslí
je dobré vnímat pro tvoje smysly.
Ne vše na co ukáží ti skutečně sedne,
potom nevidíš to co máš, vnímáš tmu i ve dne.

Potravní řetěz

Rozsévač zasel trávník,
snědl ho býk ten strávník,
býk zas pad za oběd člověku,
stejně dnes jak ve středověku.

Člověk postavil se na vrchol pyramidy
Zbudoval svět, kde požírá vše co chce
Stojí tam sám a připadá si hrdý
Jen aby tou dietou nepozřel sám sebe.

Lidské stroje

Říkají tomu lidské zdroje,
lidé co nosí slušivé kroje.
Jsou jako položka v rozpočtu,
alespoň jak to v in tisku čtu.

Mají své mouchy a provozní náklady,
opraváře co sledují závady.
Jejich dodavatel je lidských zdrojů úsek ,
při odchodu spíš asi nucený výsek.

Ti co je řídí jsou řidiči zdroje,
sami jsou ale jen stejné stroje.
Trošku dražší položka v rozpočtu
nahraditelní hlavně že do počtu.

Požitek

Požitek, užitek, přežitek
slyšet, křeče, křeček přečet.
Přetek, dotek, vytek pytel.
Poslech, výslech dostřel úlet.

Co to bylo?
Co to bylo?
Chci to opakovat.
Chci se vypreparovat.

Dobrý den

Řekl "Dobrý den" a nevnímal ten význam,
který mu vtiskly generace předků.
Jen to zamumlal, jako papoušek
ani si ty slova nepoválel v puse,
aby je ochutnal.

Jaké by to bylo, kdyby každý vyslovil ten pozdrav
a myslel to upřímně?

Tuvim

Tuvim, protože nevim
Nevim, protože tuvim
Kdybych věděl,
kdovíkde bych seděl.

Řádí nám tu bloumavka,
horší nežli zkumavka.

Loďka

Projít se bosou nohou lesklými oblázky
sdílet spolu ty nejhlubší otázky.
Jestli je nějaký plovoucí člun
útočištěm víc než stojící dům.

Tasemnice

Tasemnice co účet stéká,
jmenuje se hypotéka.
Tato zvláštní příšera
vysává ho za šera.

Síť

Každý člověk hledá štěstí
a tvoří utrpení
Každý chce být šťastný
a přesto to nefunguje všem.

Šedivá síť, která nás omotává
jakoby zevnitř
Při pohybu se pevně semkne,
ze všech stran se lepí.

Stačí si ale uvědomit,
že žádná síť není.
Že svoboda tu je a byla
a vše se rázem změní.

Pavoučí muz

Obloha je modrá s nádechem smogu
čáry od tryskáčů ji přepůlí,
já tady píšu do svého blogu,
o cestě, svobodě, o vůli.

Někdy chvilka stačí
a věci naberou nezvratný směr,
proto je dobré všímat si
i zdánlivě maličkých děr.

Než osud vetká do spáru,
zdánlivě nezbytnou prasklinu
a my se nadlouho ocitnem
daleko od světla ve stínu.

Chuti života

Život je sladký jak cecek,
bez překážejících pecek.
Život je sladký jak med,
chtěl bych ho vylízat hned.

Život je slaný jak sůl,
když se chováš jak vůl.
Život je slaný jak slzy,
když děláš, co tě mrzí.

Život je ostrý jak pepř,
když se chováš jak vepř.
Život je ostrý jak paprika,
když se furt jenom naříká.

Život je kyselý jak citron,
když jsi přehnaný chytroň.
Život je kyselý jak šťovík,
když si nabereš tolik.

Život je hořký jak oliva,
když ti vrchní furt nalívá.
Život je hořký jak pivo,
když je moc žaludku chtivo.

Víkend

Víkend odletěl na křídlech minulosti,
sotva jsem stihl vyřídit nezbytnosti.

Zasekla se v minulosti

Potkal jsem paní na chodníku
s někým tam mluvila,
že nechce tašku říkala
Nikoho jsem ale neviděl.

Říkal jsem si, že od skutečnosti
jí asi dělil kousíček
že zasekla se v minulosti.

Prošel jsem okolo dvou paní,
jedna druhé říkala,
o nějakých lidech, co ji udělali problém
nikdo tam ale nebyl.

Říkal jsem si, že od skutečnosti
jí asi dělil kousíček
že zasekla se v minulosti.

Každou vteřinu

Každou vteřinu našeho života,
chytne nás za nohu nějaká jistota.

Každou sekundu našeho bytí,
nějaká šance do očí svítí.

Stačí jen uchopit příležitost
a rozvinout svoji bytost.

Stačí jen uchopit šanci,
přijmout pozvání k tanci.

Hrdobce

Hrdobce drásal se do kopce,
zapoměl na svého poklopce.

Ještě dřív nežli to pochopil,
tak se mu z poklopce vyklopil.

Slunečný den

Slunečný den v únoru,
to je krása nesmírná.
Tak snad z toho nebude
katastrofa vesmírná.

Oceány stoupají,
lesy se rychle kácejí
ledovce jistě utají
pytlíky všude šustějí.

To že teploměr stoupá
uznali už i ti Číňani,
Jenom ten náš Václav
by se bil takřka ve zbrani.

Jak se tvoří realita

Přečet jsem si noviny,
jsou tam samý kraviny.

Kouknul jsem se na zprávy
sup tam horor vypráví.

Anketa života

60% čtenářů si myslí,
že život lze vyčíslit čísly

30% má dojem
že si tady jen hrajem

9% lidí se diví,
že jsou ještě vůbec živí

1% si klestí
cestu ke svému vlastnímu štěstí

Síť

Nefunguje síť,
polibme si řiť,

Nefunguje svět,
spadl internet.

Obchody či banky
nastartujte tanky.

Povýšili ho!

Povýšili managera,
dneska, zítra, nebo včera.

Zajíká se radostí!
Přibylo mu starostí!

Lešeninová trubka

Trubka lešení tká cestu osudu,
tvrdé rozhodnutí, já tady pobudu.

Jemná pavučina spirály kreslí.
Lidé se motají, jsou z toho skleslí.

Trubka rezivá může se leštit.

Dada hra

Jako když hrajeme divadlo,
na sobě podivné kostýmy.
Skutečnou svoji podobu,
hluboko na dně ve skříni.

Rodiče, média, časopisy,
píšou nám naše scénáře.
Myslíme, že i těm ostatním,
plejeme si je do tváře.

Málokdo ale tuší,
že stačí vyčistit uši.
Otevřít pořádně oči,
že všem jejich kostým sluší.

Že žádný scénář není,
že není dramaturg scény,
že hru, diváku hleď,
píšeme tady a teď!

Probuzená tramvaj

Tramvaj se probudí,
světla rozsvítí, jako když oči otevře,
pak zacinká, popojede.
Všem se otevře pak je sveze, potom se zavře.
Občas přistoupí revizor
a pročeše nejčernější trsy.

Když jsme zavření po celý den,
zastávky nemáme, nikoho nevezeme
nic nevstoupí, ani nevystoupí,
jedeme stále sami.
A naše ego přebujelý revizor,
jede stále a kontroluje všechny.

Opice

Opice na stromech v Africe skotačí
Nás v kanclu prdele nanejvýš tlačí

Opice na stromech radostí vřeští
My v tichém sevření notebooku kleští

Vývojová fáze homo office
Který má jako sen home office