Neupřímnost

Nemůžu nahradit prožitek fantazií.
Barva bledne, vůně mizí, pointa se ztrácí.
Je to jak tělo bez ducha, žíly bez krve.

Psát a pocity své skrývat. Pravdu neříkat.
Je to jak obarvená kraslice.
Zmáčkneš jí a lehce praskne.

Něco si vymýšlet, skrývat naléhavé.
To život vycucá a srdce vyschne.
Žije tak mnoho lidí.

Aby to náhodou někdo nezneužil.
Aby se třeba někdo neohradil.
Proto jsi sebe zradil?

Zase se vracím.
8:05 Hlavní nádraží,
rozhlas hlásí rychlík Sněžka,
jako obvykle.

V hlavě mi zní název jedné stanice
Starkoč, Starkoč,...
Zvláštní slovo.
Je krásný jarní den.
Cítím své srdce.

Oheň

Uprostřed plamenů,
které jsou za sklem.
Taví se na popel.

Žhavé sny, slévané voskem.
Rezavé hřebíky.
Zaseklé ve spárách.

Ticho a praskání.

Kuchyňský stůl

Někdy pluji jak člunek
zakotvený ve středu vesmíru.
Cítím to tak.

Je to úleva.
Spojí se všechny roviny zkušenosti.
A pro chvíli není nic jiného.

Já sám. Jásám.
Ty. Spolu. U jednoho stolu.

Hvězdný prach

Setřít hvězdný prach z poličky štěstí,
rozvinout transparenty hlásající.
Překonat tlející strach zatnutých pěstí.
Prominout rány své drásající.
Rozběhnout se s raketami po mléčné dráze
na okraj vesmíru.
Vidět sám sebe.