Kdybych měl sílu, proměnil bych beton v divoké listy rostoucích stromů

a olejové skvrny v duhové světlo.

Smradlavý vzduch kanceláře v jitřní vzduch horského údolí

a řvoučí motory za hukot vodopádu.

Kdybych měl sílu změnil bych se v soucitného buddhu

a slová své kritiky v planoucí požehnání bytostem.

Podivné je, že vím, že tu sílu mám a přesto spočívám v této vizi.

Nakonec tu není žádný beton, ani listy stromů.

Nejsou vodopády ani řvoucí motory.

Není nikdo, kdo by je mohl proměnit.

A na začátek. Je tu všechno. A je to tak jak má být.

Vše už tu je a není v co to proměnit.

Motor je motor a vodopád sám sebou.

Já jsem já a ty jsi tebou.

(Je pozoruhodné, co vše se může honit v hlavě jednoho člověka)

Pokrývka

Dnes vesnice nekouří, voňavý vzduch mě pohladil po nose

 sojka vzlétla a zdravila svým pulzujícím křikem.

Svítání probouzí něhu skrytou pod peřinou.

Ráno někdo přikryl sametovou pokrývkou ticha.

Hliněný obr ještě tiše spí.

Jdu dál...

Nejbližší symbol přirozenosti

První a poslední zvuk, co dělá vesmír

je všude okolo nás.

Zazním ho a plynu s ním.

Plynu si s ním, když sním

a myslím na něj, i když něco sním

věnuji ho i svým písním.

Nezapomínám, když se tísním

a přeji ho i místním, aby

žili s ním.

Mír

Kdybychom uvěřili ve svoji vlastní přirozenost

bylo by to dost.

Nemuseli bychom sosat brčkami, krást hadičkami

energii druhým.

Boje skončily, zbraně složené, nové květy rostou z krve.

Mír je konec boje.

Step

Bzučení komára a můry narážející o sklo,
touha po světle a cestě k němu.
Probudí tě a černá se rozplývá.

Rozsáhlou stepí na bílých koních,
vlasy vlající ve větru.
Kopyta cválají rosou.

Rozlety přitahované dálkou...
ptáci vypuštění z klecí,
co nic už je nezadrží.

Zázraky

Zázraky co berou zraky
na obloze letí s draky
protínají mraky

Zázraky co víru tuží
kontury co barví tuží
v naší kůži