Lesní cesta

Vstup do lesa se ztrácel v mlze.
Šli dva. Neviděl jsem mezi nimi jasnou hranici.
Který z nich je já a kdo jsi ty.

Kdo komu mohl dát přednost.
Může za druhého jeden dýchat?
Jak ho provede lesem, který nezná?

Jeden říkal, že je potřeba být jen pro druhé.
A druhý, že ano, ale je proto potřeba nejdříve rozvinout sebe.
Ale těžko se najde, kde je mezitím hranice.

Dohadovali se spolu. Vedli o tom polemiku.
Musel prohrát ten první, protože nakonec
dal přednost tomu druhému a nechtěl prosazovat svůj názor.

Uznal ji ale jen tak naoko, protože si samozřejmě myslel,
že jeho názor je správný.
A příště už s ním nechtěl mluvit. Pohrdal jeho egoismem.

Dal přednost sobě, ale tím porušil svoji pravdu.
Druhý zase měl dobrý pocit, jak je chytrý.
Že prvního přesvědčil, a tak si ani nevšiml,
že druhý už s ním nikam nechodí.

Šel každý sám lesem až potkal další.
Těžko mezi nimi vidět nějakou hranici.
Ani jeden z nich se ničím nelišil.

Větrný kůň

Náš větrný kůň má rád prostor,

zelenou pastvinu zalitou sluncem

pohyb rozlehlými pláněmi.

Radostně nás nosí a veze k našim cílům.

Když krmíme ho travou svěží

a laskavými slovy.

Strádá. Držíme-li ho v betonových stájích

a sytíme zbytky a urážkami. A běhá jen po asfaltu.

Pak k výkonu nutit musíme ho uzdou a bičíkem.

Je možné že nás kopne nebo shodí.

V nestřežené chvíli, kdy jeho zbídačené tělo

už nebude mít dost síly.

Jen se nechat laskat slovy, unášet rytmem,

tápání, ta paní, co uhání... bez příběhů jen kolébání.

Vlasy vlající ve větru, kůň co zaržál.

Pes uvázaný u boudy, lano překousané,

sněžné sáně, které vítr neuvane

smíšené zboží a směšný odpad,

směšný smíšek směnil.

Vítr vane údolím, orel z výšky,

elektrické dráty, vrnění kočky z knížky

dětské obrázky, vločky roztáté

vlevo už bude odbočka.

 Lavinový efekt.

Zácpa, koule na kulečníku rozstřelené.

Mezi stehna. Vítěze vítá.

Vlažná voda.

Tunel - paralelní světy

Projíždíme tunelem a díky pohybu jsme uvolnění.

Když se najednou zastavíme, padne na nás úzkost.

Ztratíme pocit cesty a světla na konci.

Někdo si smířeně v tunelu začne stavět příbytek 

a pak se diví, když se vše rozjede

a mrzí ho, že cesta pokračuje směrem ke světlu.