Záblesk

Občas se vědomí objeví,
jako světlo mezi mraky.
Nefoť proti slunci, říkali.

Záleží na co zaostříš.
Co kde chceš zachytit.
Pak pravidlo třeba neplatí.

Plameny

Vyslovil jsem si otázku. Proč to zrození musí být tak náročné?
Proč to neprobíhá prostě jako když se třeba najíme.
Proč to příroda či bůh zařídili takto?

A teď mě napadají odpovědi.
Většina věcí zpočátku není lehkých.
Vše přichází na svět postupně.
I jíst jsme se museli učit.
Přijde nám to významné.
Jednoduché věci často nebereme vážně.

Ano, čekám. Až se zrodím. Až se zrodí můj syn.
Až povstanou nové zítřky.
S důvěrou k vesmíru.

Jsem tu doma

Bublající potok zpívá,
slyším v tom: "pojď se mnou".
Na kostele sedí hrdlička bílá.

Ve vzduchu je cítit změnu.
Přitakání životu, cesta vpřed.
Zároveň jistá únava.

Malý pes, co štěká.
Je ještě jako štěně.
A v jeho hrození je radost.

Nebo holka, co sedí před hospodou
a kouří a vypadá, že chce ještě vyčkávat.
A nejít tam kam musí.

Otevři dveře

Seděl jsem v malé místnosti,
a dýchal vzduch, co prošel stokrát plícemi.
Až nezbýval v něm kyslík.

Stačilo to pro přežití, ale nebyl tam prostor
k volnému pohybu, ani pro vzlet fantazie.
Místo pro růst květin.

Snil jsem o zelených pláních.
A pak stačilo. Vyčistit okna a pustit jimi vzduch.
Začít se hýbat. A dveře otevřít.

Vpustit dovnitř nové hosty.
A začít s nimi mluvit.
Vyhodit nánosy starých věcí.

A můj větrný kůň radostně zaržál.
Dostalo se mu pastvy na zelené trávě.
Rozběhl se svobodně volným prostorem.

Díky. Slunce. Díky. Vzduchu. Díky ohni.
Díky vodě. Díky prostoru.
Cesta. Víra. Láska. Poselství.