čtvrtek 27. srpna 2009

Vnitřní krajiny

Jdu za paneláky, zbytek lužního lesa.
S lyskami a volavkami.
Přírodní rezervace.

Mezi myšlenkami jedna klidná.
Jako oáza zkušenosti.
Myšlenková rezervace.

Dříve tu byl všude lužní les.
A nyní kulturní krajina a naučná stezka.
A cesty z asfaltu.

Jsou to ostrůvky, jsou to mezisvěty.
V kulturní krajině v bdělém vědomí.
Ruší jen pohozené plastové flašky.

Z dálky zaznívá hučení aut.
Komunikace. Hlavní spoje.
Podtón každého zastavení.

A vím, že v hlubinách zrají krystaly,
divoké džungle a korálové útesy.
Rozlehlé stepi.

Co se v nich děje. Málo vím.
V krajinách ledových ker, sibiřských stepích,
deštných pralesech, velehorách.

A uvnitř mne? Sami sebe chrání. Své krásné obrazy.
Jsou těžko dostupné. Panenské země.
A musím být pokorný, aby mě vpustily.

Pokud chci je někdy uvidět.
Necivilizované.
Nespoutané.

pondělí 24. srpna 2009

Ve skále

Od pramene, co z hlubin skal vyvěřá.
Dva roky se dere na povrch a až pak se mohu napít.
Pomalé zrání, tak se cítím já. A vím že i já žízeň jednou uhasím.
Když jdu pomalými kroky do kopce, na kterém stojí dřevěný kříž.
Zastavím na poutním místě, kde podává bezruký Jan neviditelný krucifix bezrukému Ivanovi.
A žádný sochař už jim ruce nedodělá, protože chráníme památky své.
Majestátná vila vilekula na druhé straně údolí,
kde možná žije Pipi, alespoň v dětské fantazii.