Lesní vzduch

Město trochu ztichlo, tramvaje prázdnější.
O prázdninách v pátek, tempo línější.

Šel jsem trochu pozdě, nespěchal.
Nechal se lidmi spěchájícími, míjet dál.

Poslední nádech venkovního vzduchu,
jako kuřák dává si posledního práska,
něco mě hřálo na duchu,
byla to hřejivá láska.

Prozřetelnost

Byla to jakási předtucha,
její hlas mluvil mi z duše,
ona mi šeptala do ucha
jak tichý zásah z kuše.

Stačilo pouze naslouchat
a tiše vnímat její hlas,
duše se mohla odpoutat
a lehce kolem běžel čas.

Zrcadlová kaple

Když dvě zrcadla stojí pospolu,
vede v nich chodba do nekonečna.
Zobrazí nekonečnou tvář prostoru
v zrcadlové síni, nebe je věc věčná.

Nekonečná vibrace, hudba chaosu,
v zrcadle, které vše pouze odráží.
Noří se v tichu sama do času,
měnící se příběh, doba a obrazy.

Když dva lidé vstřícně usednou,
v přítomnosti vnímají jeden druhého.
Naproti sobě jak dvě zrcadla jsou
noří se do času a prostoru věčného.

Zrcadlo odráží to co tu je,
prchavá tvář jeho podstatu nemění
nesoudí, nehaní, neposuzuje,
pojme veškeré prostoru zmatení.

Překročit propast

Dlouho jsem stál nad propastí
nejistě široce rozkročený.
Nemohouc se vydat zkoumat
ani jedné její strany.
Jedna noha stojí v jistotě
kotvené v běžném životě,
druhá po kraji můz pak kráčí
tvůrčí síla ji tam vláčí.
Rozkrok napnutý k prasknutí
nebylo tomu vyhnutí.
Jistota křičela nechoď tam
do propasti jinak spadneš sám
Z tvůrčího kraje volání,
táhlo mě jako poslání.
Propast někdy široká byla,
že by ji noha nepřekročila
jindy zas jako prasklina malá
stačil krok mravenčí a můza mi dala.

Spojování a zaplétání

Spojují se naše cesty
jak knoflíky každé vesty.
Prosvítá tam světlo listy
To už bude skoro jistý.

A my pořád hloubáme,
zda se moc nehlídáme.
Nevěříme příliš tomu,
že otevřenost vede domů.

Do sítě lží se zaplétáme
jako moucha tím dolétáme
když ji sítě pavoučí
s živým světem rozloučí.