Hluboko

V hlubinách jeskyní krápníky vznikají
kapku po kapce, slzu po slze.
V hlubinách moří rostou korály
kousek po kousku, pomalu postupně.

V hlubinách vědomí cenné krystaly,
krásné tvary zahalené tmou,
které temnota leckdy obalí,
rozličné barvy pod hladinou.

Vědomí světla prostorem proletí
nesnaží se utrhnout je a zbavit života
každý nový kousek roste po staletí
slzu po slze než přijde nicota.

Věty

Když se celý zaboříš do bílé vaty,
chomáči obalen máš nové šaty...
Bílá jak nevěsta ve svatební den,
všecko se rozplývá, je to jen sen.

Ulice rozpité, břečka se rozlévá
krokem nejistým i suveréni kráčí
kdo pozor nedá a rozptýlený prodlévá
uštědřit polibek svatební chodníku ráčí.

Sucho

Když se barvy rozpíjí, nevzniká žádný tvar....
může to být příležitost, může to být dar.
Odpočiň si, obejmi se, přestaň krutý být
dej sílu sám sobě, hledej novou nit.

Někdy už nic nepřichází a je potřeba čekat,
až zas začne pramen proudit, bude z něho řeka.

Vstříc budoucnosti

Tenká přímka oddělující prostor,
milióny křivek rozvlněných...
za chvíli to přijde, bomby a výbuchy
z domů lidí rozjařených.

Jako každý rok, vášnivé oslavy
gejzíry stříkají, rakety létají.
Šampaňské, úsměvy, objetí či obavy,
rány a síra, Nový rok vítají.

Statisíce světýlek, miliony špuntů,
zvláštní to čas,
je v tom možné uslyšet svůj tichý vnitřní hlas?

Našel jsem báseň

Našel jsem si čas, abych napsal báseň
běžná lidská svoboda se změnila ve vášeň.
Když ti někdo zastaví, když jdeš po svojí cestě
tvůj krok se lehce urychlí a ztlumí se kapky deště.

Pak třeba najdeš báseň jak leží na tvém stole,
díval ses málo nahoru neviděls ji ani dole
Ona dlouho hledala tě a tys ji neviděl.
a jiným lidem radši básně záviděl.

Hledal jsem já báseň nebo ona hledala mě?

Montmartru

Prošel jsem se po Monmartru
se mnou Picasso a Dalí,
nebyly tam restaurace
kam turisti se valí...

Sakrekér se culil,
zrovna ho dostavěli.
Za co koupit chleba
jsme leckdy nevěděli.

V kavárně na kafe,
kroasanty vafle
a prostě ty barvy
ty smysl vždycky daly.

Prošel jsem se po Montmartru,
miluju tu vůni,
hniloby a slunce
o rozmazanou dlažbu..

Artisti a mlýny, zábava pokleslá
a spousta absintu a chlastu
když nálada se roznesla.
Ale nějak to dávalo smysl...

Závan svobody, příchuť náhody
a to zvláštní světlo,
co rozzáří ty barvy,
lidské příběhy a jejich smysl...

Malinký muzikant

Malý muzikante z Peru,
kdo rozsekal tě na maděru.
Tvé malé tělo zlomené
na stole leželo vedle mne.

Jen kytara zůstala vcelku
a zachovala svoji délku.
A já tvoje táhlé tóny slyším dál,
jak jsi je včera tiše hrál...

Netušil jsem, že tvé tělo tak křehké je
že každý náraz ho rozbije,
tvá hudba, že se asi nějak nehodí
do zdejšího tržního prostředí...

Prázdnota uvnitř

Prázdnota, která spojuje
prázdnota, která stravuje.
Ta, co se objevila uvnitř mě.
Vede a volá po změně.

Nesnažit se uhnout z cesty.
Setřást ji jako smetí z vesty.
Prostoupit potřeba skrz
dřív než průchod zmrz.

Ploutvička

Ploutvička zamává a přinese nový den
je tak titěrná a přesto ji vidím až sem.
Komu patří snad žábě nebo úhoři?
tajemstvím srdce svět se rozhoří?

Chtěl bych sedět v kanclu anebo plout po moři,
sbírat listy čaje, procházet ctnostná nádvoří.
Nebo do klášterní cely a schovat se tam celý,
snad na úpatí hory pozorovat orly?

Pramen

Řeka pramení v hlubinách
přináší na povrch souvislosti,
co skrývá se v našich představách
co vede nás k radosti či zlosti.

Jaké jsou naše skryté sny
vyplave občas na povrch
prostoupí hloubka naše dny
žádá si čerstvý vzduch.

Co dosud spalo žádá probuzení,
na povrchu možná tvrdé se zdálo.
Měkké v nitru touží po pohlazení
někdy stačí jít vstříc, udělat málo.

Pramen jde vstříc novému začátku
řeka teče a odnáší hoře
roste síla skrze každou zatáčku
nabyde klidu dosáhne moře.