pára

pár tahů štětcem vypadá jako pár lahví
na velké párty kde všichni měli pár piv
už je to ale dávno
párek v rohlíku na parkovišti
a potom večeře v restauraci, kde personál říká pár levů fransé
ladné křivky ukrajinské pokladní v interšpáru
a k nim smutné oči platící dámy v páru drahých střevíčků
kasa zacinká... jen náznak vůně po parfému
všichni se chtějí pářit a když nemohou tak někteří chodí pařit
až se z nich život vypaří jako pára nad hrncem
tak jím ten svůj créme brullé za pár set
u stánku na stojáka s párem bezdomovců
a vím, že se nechci ze života vypařit, ani se k smrti vypářit
zatímco v televizi pár odborářů lamentuje v parlamentu
a pár poslanců pár věcí tají, co nemohou uniknout z partají
a já se párátkem snažím vyšťourat, co vadí mi mezi zuby
...
pak udělám pár jiných procítěných tahů,
které připomenou let páru svobodných ptáků
co vyletí a probudí tak nový den nad parkem
zahledím se do páru hlubokých partnerských očí,
co vždy zjeví mi pár tajemství...

mlha

Jako hlavní postava svého příběhu,

co se stále snaží přepisovat scénáře ostatních

a svůj vlastní vlastně nezná.

Všechny postavy hrají svoji hru. A ta může být i jiná.

Stále se snaží nahlédnout do scénářů druhých.

Hra se komplikuje. Chaos. Pohled zamlžený.

Slyším křik... Kde je ten režisér?

Kdo to vše řídí. Kdo tu roli píše?

Oni zde nejsou? Jsme to my sami?

Mlžný opar se duhou rozsvítil,

pastelové barvy k nebi vztyčené.

Je to znamení, co říká?

Možná Černý jelen by rozuměl.

Já jen tuším, nebo snad ne.

Každá chvíle je přeci vzácná.

Běžím pro foťák, došla mu však energie.

Stejně ji vlastně nechci lapat do digitálních sítí.

Každý okamžik je křehký a rozplyne se,

když ho mysl do svých pastí chytí.

Láska

Jsou v ní stromy,

jsou v ní naše srdce,

jsou v ní domy

a vejde se tam vše.

Otevírá náruč,

každého přijímá,

kdo jí se otevřít dokáže,

toho objímá.

Ještě zachumlaný pod bílou peřinou.

Dýchá svět.

Stále plyne. Aniž by se zastavil.

Mír nastal, krajina ještě ohněm plápolá.

Již zde není žádný nepřítel, vnější ani vnitřní.

Rány se zhojí a zase začne cesta nová,

která naplní věci tvé i věci ještě příští.

Otevři srdce své a nech ho volně plynout,

vždyť to je to, co může lásku dát.

Co zajistí život a dá mu nezahynout

a uchrání duši tvou, co bude cestu znát.

Iluze nám šeptají, ať jim věříme,

slibují nám životní pojištění,

my podle nich pak sebe i druhé měříme

a svět se v peklo promění.

Pravda tiše čeká na naší pozornost

a necítí žádné zahanbení,

čeká až lhářům řekneme dost

a svět se v ráj zas promění.

Vše v čem se zrcadlí srdce, jako slunce na hladině
mi připomíná můj skutečný domov, který je zde.
Děkuji za něj a sleduji ten uklidňující pohyb.
Trávy šumící ve větru.

Měsíc je díra do oblohy, za kterou stále září světlo.

A hvězdy jsou malé dírky, kterými v noci prosvítá.

Je to světlo, které je uvnitř.

Je to záře, co svítí uvnitř mě.

Ve dne přes nás někdo přehodí modrý závěs.

A nebo se koupe v pěně.

Skrze měsíc, když prosvítají, tajemné záblesky, které dech tají...

skrze slunce, když dotknou se tě, úžasné chvíle na tomto světě.

Jen děj se víra tvá. Jen děj se vůle tvá. Až slunce vytrvá.