Chrám v hlubinách

Chrám zlatavý v hlubinách země
ve snu se zjevil blízký pocit
skrývá se někde uvnitř... ve mě.

Tvrdá hmota najednou zmizí
procházím skálou, kde cesta nevedla
přichází skutečný prožitek ryzí.

Zimní krajinou

Ranní vlak se šine bílou krajinou
zamlklé ospalé tváře cestujících
Veze nás vstříc centru života

Tlumený tón vysílá do ticha
umělé světlo pískajících zářivek
odráží napětí tváře muže naproti.

Schody do ticha

Schody se vpili do sněhu na ostrově Štvanice.
Kaligrafický štětec když rozřízne bílou.
Zůstali něžné odrazy v řece.

Jedu okolo v tramvaji a držím se tyče.
Snažím se zachovat mysl mou bdělou.
Realita utíká jak neposedné míče.

rYTMUS NA 3

Pleskl jsem tváří o nekonečno
tikající hodiny nemají co říct
letí hvězdnou oblohou - naplněnou věčnou

Volavka plynula po modré
otiskla svůj tvar do ticha
korýši seděli i nadále při dně

Líbezná píseň se zaryje do vědomí
sousedka něžně zavzdychá
plýtvající slzami

Hluboko

V hlubinách jeskyní krápníky vznikají
kapku po kapce, slzu po slze.
V hlubinách moří rostou korály
kousek po kousku, pomalu postupně.

V hlubinách vědomí cenné krystaly,
krásné tvary zahalené tmou,
které temnota leckdy obalí,
rozličné barvy pod hladinou.

Vědomí světla prostorem proletí
nesnaží se utrhnout je a zbavit života
každý nový kousek roste po staletí
slzu po slze než přijde nicota.

Věty

Když se celý zaboříš do bílé vaty,
chomáči obalen máš nové šaty...
Bílá jak nevěsta ve svatební den,
všecko se rozplývá, je to jen sen.

Ulice rozpité, břečka se rozlévá
krokem nejistým i suveréni kráčí
kdo pozor nedá a rozptýlený prodlévá
uštědřit polibek svatební chodníku ráčí.

Sucho

Když se barvy rozpíjí, nevzniká žádný tvar....
může to být příležitost, může to být dar.
Odpočiň si, obejmi se, přestaň krutý být
dej sílu sám sobě, hledej novou nit.

Někdy už nic nepřichází a je potřeba čekat,
až zas začne pramen proudit, bude z něho řeka.

Vstříc budoucnosti

Tenká přímka oddělující prostor,
milióny křivek rozvlněných...
za chvíli to přijde, bomby a výbuchy
z domů lidí rozjařených.

Jako každý rok, vášnivé oslavy
gejzíry stříkají, rakety létají.
Šampaňské, úsměvy, objetí či obavy,
rány a síra, Nový rok vítají.

Statisíce světýlek, miliony špuntů,
zvláštní to čas,
je v tom možné uslyšet svůj tichý vnitřní hlas?

Našel jsem báseň

Našel jsem si čas, abych napsal báseň
běžná lidská svoboda se změnila ve vášeň.
Když ti někdo zastaví, když jdeš po svojí cestě
tvůj krok se lehce urychlí a ztlumí se kapky deště.

Pak třeba najdeš báseň jak leží na tvém stole,
díval ses málo nahoru neviděls ji ani dole
Ona dlouho hledala tě a tys ji neviděl.
a jiným lidem radši básně záviděl.

Hledal jsem já báseň nebo ona hledala mě?

Montmartru

Prošel jsem se po Monmartru
se mnou Picasso a Dalí,
nebyly tam restaurace
kam turisti se valí...

Sakrekér se culil,
zrovna ho dostavěli.
Za co koupit chleba
jsme leckdy nevěděli.

V kavárně na kafe,
kroasanty vafle
a prostě ty barvy
ty smysl vždycky daly.

Prošel jsem se po Montmartru,
miluju tu vůni,
hniloby a slunce
o rozmazanou dlažbu..

Artisti a mlýny, zábava pokleslá
a spousta absintu a chlastu
když nálada se roznesla.
Ale nějak to dávalo smysl...

Závan svobody, příchuť náhody
a to zvláštní světlo,
co rozzáří ty barvy,
lidské příběhy a jejich smysl...