Už věřím, že ten, kdo mě sem poslal,

jsem byl já sám.

V upřímném hledání. A s odhodlaností.

Kráčím zákrutami i cestami sázenými démanty.

Už se neohlížím, zda to, co stalo se, stalo se správně.

Učím se.

Jsem to já, kdo hraje tu hru sám se sebou.

Schovávám se sám sobě a vždy se směju, když zahlédnu

svůj pravý obličej.

Jako dítě, co má radost, že vidí matku či otce.

Cesta vždy nejprve vede do prázdnoty

a pak se naplní.

Je to jako putovat s tažnými ptáky

za tajemstvím.

Jen modré nebe a bílá oblaka.

Jako svítání, i když slunce je za mraky.

Je to stále.

Jako gejzíry, jako vodotrysky bez stažení.

Jako síla, jako vesmírný trysk bez brždění.

Víra, síla důvěra, která z nitra vyvěrá.

Z prázdnoty vzestal věčný pohyb, nelze ustrnout.

Jen v brázdě stát a toužit po jistotě.

Vše se stejně promění.

Vesmír

Když ve smíru se otevřeš vesmíru,

budeš mít okolo sebe ves míru.

Návrat slunce

Návrat k sobě
slaná země pod nohama,
je jako moře.

Zlatavá záře na obzoru
připomíná naději mořeplavců,
krátké dny jsou za námi.

Křikot racků, tušení nových začátků,
pro zmrzlé bezdomovce,
co jim ujela i poslední tramvaj.

Pomazán-ka

Léto se proměnilo v pomazánku,
kterou jsem si namazal na chleba k snídani.
Ještě byla tma.

Kapky pomalu dopadají do mých vlasů
a vím, že stejně jako ony,
i my jsme děti ze stejného mraku.

Náš účel je skropit život
a vytvořit řeky, které se vlijí do moře.
A pak spočinout.

Slyším na dlažbě pískat podrážku mých bot

Po dlouhé době

Po dlouhé době

si pročesávám dlouhé vlasy

a vzpomínám na staré časy.

Po dlouhé době se odevzdávám sobě

a hledám svoji pravdu,

ne už jen venku a v tobě.

Po dlouhé době se otevírá brána,

co vede zase dál...

do neznáma

Zlatavé ráno přichází ze strání.

Dveře jsou otevřené. Vítají ho.

Nadechnu vzduch a otevřu se.

Pozdravím slunce.

Ořechy

Pozoruji jak odchází léto.

Uprostřed strání.

A listí se snáší pomalu na zem.

Veverky sbírají ořechy.

A chystají se na zimu.

I já chci rozlousknout nějaký oříšek.

Než začne zima.

Uviděl jsem v cizí postavě

Na dlažbě v Jeruzalémské.

Která hvězda to promlouvá?

Ve snech se pomalu blíží

a zatím je tak plachá.

Jako ta nejmatnější představa.

Občas odhalí se závoj,

co dělí mne od ní a vidím naplno její krásu.

Realita.