Jako když hrajeme divadlo,
na sobě podivné kostýmy.
Skutečnou svoji podobu,
hluboko na dně ve skříni.
Rodiče, média, časopisy,
píšou nám naše scénáře.
Myslíme, že i těm ostatním,
plejeme si je do tváře.
Málokdo ale tuší,
že stačí vyčistit uši.
Otevřít pořádně oči,
že všem jejich kostým sluší.
Že žádný scénář není,
že není dramaturg scény,
že hru, diváku hleď,
píšeme tady a teď!
1 komentář:
Krásné,
hned všechno mi je jasné.
Okomentovat