Nemůžu nahradit prožitek fantazií.
Barva bledne, vůně mizí, pointa se ztrácí.
Je to jak tělo bez ducha, žíly bez krve.
Psát a pocity své skrývat. Pravdu neříkat.
Je to jak obarvená kraslice.
Zmáčkneš jí a lehce praskne.
Něco si vymýšlet, skrývat naléhavé.
To život vycucá a srdce vyschne.
Žije tak mnoho lidí.
Aby to náhodou někdo nezneužil.
Aby se třeba někdo neohradil.
Proto jsi sebe zradil?
1 komentář:
Pěkná báseň. Málokdo se nebojí skrývat své přímo prožívané pocity, říkat to, co právě zažívá. Hodně lidí má návyk právě tohle napadnout, zesměšnit, posoudit. Bojí se svých prožitků, říkat je. Bohužel. Od toho jsou asi také básně, možná, někdy. :-))
P.
Okomentovat