Pomazán-ka

Léto se proměnilo v pomazánku,
kterou jsem si namazal na chleba k snídani.
Ještě byla tma.

Kapky pomalu dopadají do mých vlasů
a vím, že stejně jako ony,
i my jsme děti ze stejného mraku.

Náš účel je skropit život
a vytvořit řeky, které se vlijí do moře.
A pak spočinout.

Slyším na dlažbě pískat podrážku mých bot

Po dlouhé době

Po dlouhé době

si pročesávám dlouhé vlasy

a vzpomínám na staré časy.

Po dlouhé době se odevzdávám sobě

a hledám svoji pravdu,

ne už jen venku a v tobě.

Po dlouhé době se otevírá brána,

co vede zase dál...

do neznáma

Zlatavé ráno přichází ze strání.

Dveře jsou otevřené. Vítají ho.

Nadechnu vzduch a otevřu se.

Pozdravím slunce.

Ořechy

Pozoruji jak odchází léto.

Uprostřed strání.

A listí se snáší pomalu na zem.

Veverky sbírají ořechy.

A chystají se na zimu.

I já chci rozlousknout nějaký oříšek.

Než začne zima.

Uviděl jsem v cizí postavě

Na dlažbě v Jeruzalémské.

Která hvězda to promlouvá?

Ve snech se pomalu blíží

a zatím je tak plachá.

Jako ta nejmatnější představa.

Občas odhalí se závoj,

co dělí mne od ní a vidím naplno její krásu.

Realita.

To co zbylo je zbytné.

Co není, to nemusím už řešit.

Co bude teprve přijde,

když otevřu vhodné dveře.

Vnitřní krajiny

Jdu za paneláky, zbytek lužního lesa.

S lyskami a volavkami.

Přírodní rezervace.

Mezi myšlenkami jedna klidná.

Jako oáza zkušenosti.

Myšlenková rezervace.

Dříve tu byl všude lužní les.

A nyní kulturní krajina a naučná stezka.

A cesty z asfaltu.

Jsou to ostrůvky, jsou to mezisvěty.

V kulturní krajině v bdělém vědomí.

Ruší jen pohozené plastové flašky.

Z dálky zaznívá hučení aut.

Komunikace. Hlavní spoje.

Podtón každého zastavení.

A vím, že v hlubinách zrají krystaly,

divoké džungle a korálové útesy.

Rozlehlé stepi.

Co se v nich děje. Málo vím.

V krajinách ledových ker, sibiřských stepích,

deštných pralesech, velehorách.

A uvnitř mne? Sami sebe chrání. Své krásné obrazy.

Jsou těžko dostupné. Panenské země.

A musím být pokorný, aby mě vpustily.

Pokud chci je někdy uvidět.

Necivilizované.

Nespoutané.

Ve skále

Od pramene, co z hlubin skal vyvěřá.

Dva roky se dere na povrch a až pak se mohu napít.

Pomalé zrání, tak se cítím já. A vím že i já žízeň jednou uhasím.

Když jdu pomalými kroky do kopce, na kterém stojí dřevěný kříž.

Zastavím na poutním místě, kde podává bezruký Jan neviditelný krucifix bezrukému Ivanovi.

A žádný sochař už jim ruce nedodělá, protože chráníme památky své.

Majestátná vila vilekula na druhé straně údolí,

kde možná žije Pipi, alespoň v dětské fantazii.

Jako záblesk svobody na konci lesní cesty.

Uvnitř najednou jí ucítím ve vůni lesa.

Vše je v pořádku. Pocit nadpozemské touhy.

Po tom, co je vzdálené a přeci tak blízké.

Co je tak mírumilovné, ale zažehává naléhavý pocit.

Otevřít se tomu. Na cestě.

Obrazy na stěnách mají barvy zářivé.

Na co čekáš?

Až některý z nich náhle ožije?

Melodie rozverně dovádí v prostoru.

V co doufáš?

Že vezmou tě sebou nahoru?

Jsou jistá omezení.

Ale fantazie může vzlétnout.

Právě tady. Právě teď.