Dlouho jsem stál nad propastí
nejistě široce rozkročený.
Nemohouc se vydat zkoumat
ani jedné její strany.
Jedna noha stojí v jistotě
kotvené v běžném životě,
druhá po kraji můz pak kráčí
tvůrčí síla ji tam vláčí.
Rozkrok napnutý k prasknutí
nebylo tomu vyhnutí.
Jistota křičela nechoď tam
do propasti jinak spadneš sám
Z tvůrčího kraje volání,
táhlo mě jako poslání.
Propast někdy široká byla,
že by ji noha nepřekročila
jindy zas jako prasklina malá
stačil krok mravenčí a můza mi dala.
Žádné komentáře:
Okomentovat