Protikladný kotoul

Napuštěná sklenice a druhá prázdná
nesmělé gesto a slova rázná
rozjeté vlaky a stojící lidé
zapadající měsíc a slunce vyjde.

Prázdný dům a ulice plná
hřející beton a studená vlna
Jistá šance a riziková jistota
konce smrti a začátku života.

Lesní vzduch

Město trochu ztichlo, tramvaje prázdnější.
O prázdninách v pátek, tempo línější.

Šel jsem trochu pozdě, nespěchal.
Nechal se lidmi spěchájícími, míjet dál.

Poslední nádech venkovního vzduchu,
jako kuřák dává si posledního práska,
něco mě hřálo na duchu,
byla to hřejivá láska.

Prozřetelnost

Byla to jakási předtucha,
její hlas mluvil mi z duše,
ona mi šeptala do ucha
jak tichý zásah z kuše.

Stačilo pouze naslouchat
a tiše vnímat její hlas,
duše se mohla odpoutat
a lehce kolem běžel čas.

Zrcadlová kaple

Když dvě zrcadla stojí pospolu,
vede v nich chodba do nekonečna.
Zobrazí nekonečnou tvář prostoru
v zrcadlové síni, nebe je věc věčná.

Nekonečná vibrace, hudba chaosu,
v zrcadle, které vše pouze odráží.
Noří se v tichu sama do času,
měnící se příběh, doba a obrazy.

Když dva lidé vstřícně usednou,
v přítomnosti vnímají jeden druhého.
Naproti sobě jak dvě zrcadla jsou
noří se do času a prostoru věčného.

Zrcadlo odráží to co tu je,
prchavá tvář jeho podstatu nemění
nesoudí, nehaní, neposuzuje,
pojme veškeré prostoru zmatení.

Překročit propast

Dlouho jsem stál nad propastí
nejistě široce rozkročený.
Nemohouc se vydat zkoumat
ani jedné její strany.
Jedna noha stojí v jistotě
kotvené v běžném životě,
druhá po kraji můz pak kráčí
tvůrčí síla ji tam vláčí.
Rozkrok napnutý k prasknutí
nebylo tomu vyhnutí.
Jistota křičela nechoď tam
do propasti jinak spadneš sám
Z tvůrčího kraje volání,
táhlo mě jako poslání.
Propast někdy široká byla,
že by ji noha nepřekročila
jindy zas jako prasklina malá
stačil krok mravenčí a můza mi dala.

Spojování a zaplétání

Spojují se naše cesty
jak knoflíky každé vesty.
Prosvítá tam světlo listy
To už bude skoro jistý.

A my pořád hloubáme,
zda se moc nehlídáme.
Nevěříme příliš tomu,
že otevřenost vede domů.

Do sítě lží se zaplétáme
jako moucha tím dolétáme
když ji sítě pavoučí
s živým světem rozloučí.

Poštolka

Poštolka hnědá zlehka letěla
k jednomu mrakodrapu,
holoubě lovené pevně svírala
v sevření ostrých drápů.

Souboj ptáků o holé přežití
je děsivým výjevem přeci,
boj o jídlo, o holý život,
je ale lepší žít v kleci?

Za sklem budovy v tichu sedělo
stádo úředníků,
v hlavách skloněných tiše brousilo
mentální ostrou dýku.

Ve svých drápech v křeči svírali
teplem místnosti tavený plast,
v prostoru s vlastním interním klimatem
cítili perverzní slast.

Jiná forma boje o přežití,
v zajetí snahy o jistotu jídla,
navenek tichá, uvnitř svírající
dávno jim někdo přistřihl křídla.

Divná zoo pohledem svědka
nezdá se vám to přeci?
Ptáci si létají svobodně po nebi
člověk tu zavřený v kleci.

Bodláčí se nevláčí

Jako cesta, co zarůstá bodlákem
když dlouho se po ní nechodí.
Jako dojem obrazu přítele
který za deště nastupuje do lodi.

Svět se proměnil v záplavu smutku
slzami z nebe a šedivou barvou
Jako obraz následku minulých skutků,
které dospěli z fáze, kdy byly larvou.

BEEEERaaanek

To je beránek, líže si rány,
nedělá rozdíly mezi námi a pány.
Je tak měkoučký, je tak milý,
nedělá rozdíly dle vaší síly.

To je beránek, co otírá slzy.
Věci co řekli se a tolik mrzí.
Je to beránek, co nosí nadějí,
směje se na ty, co jiní nehctějí.

Každý by asi chtěl beránka svého,
bílého, milého, chundelatého.
Stačí si všimnout, že rány otevřené,
byli mu námi samými udělené...

Otevřít smysly

Stačí se dívat okolo sebe,
na svět, na lidi, na modré nebe.

Stačí naslouchat co stromy šumí
hned toho člověk trochu víc umí.

Stačí přivonět ke větru, ke vzduchu
uslyšet také svou vnitřní předtuchu.

Rukama nahmatat stáří skal
hned by sis problémy méně bral.

Vychutnat trochu jak chutná šťovík,
přestat si myslet, že víme tolik.

Když bys pak koukl se okolo sebe,
možná bys uviděl víc z toho nebe.