Montmartru

Prošel jsem se po Monmartru
se mnou Picasso a Dalí,
nebyly tam restaurace
kam turisti se valí...

Sakrekér se culil,
zrovna ho dostavěli.
Za co koupit chleba
jsme leckdy nevěděli.

V kavárně na kafe,
kroasanty vafle
a prostě ty barvy
ty smysl vždycky daly.

Prošel jsem se po Montmartru,
miluju tu vůni,
hniloby a slunce
o rozmazanou dlažbu..

Artisti a mlýny, zábava pokleslá
a spousta absintu a chlastu
když nálada se roznesla.
Ale nějak to dávalo smysl...

Závan svobody, příchuť náhody
a to zvláštní světlo,
co rozzáří ty barvy,
lidské příběhy a jejich smysl...

Malinký muzikant

Malý muzikante z Peru,
kdo rozsekal tě na maděru.
Tvé malé tělo zlomené
na stole leželo vedle mne.

Jen kytara zůstala vcelku
a zachovala svoji délku.
A já tvoje táhlé tóny slyším dál,
jak jsi je včera tiše hrál...

Netušil jsem, že tvé tělo tak křehké je
že každý náraz ho rozbije,
tvá hudba, že se asi nějak nehodí
do zdejšího tržního prostředí...

Prázdnota uvnitř

Prázdnota, která spojuje
prázdnota, která stravuje.
Ta, co se objevila uvnitř mě.
Vede a volá po změně.

Nesnažit se uhnout z cesty.
Setřást ji jako smetí z vesty.
Prostoupit potřeba skrz
dřív než průchod zmrz.

Ploutvička

Ploutvička zamává a přinese nový den
je tak titěrná a přesto ji vidím až sem.
Komu patří snad žábě nebo úhoři?
tajemstvím srdce svět se rozhoří?

Chtěl bych sedět v kanclu anebo plout po moři,
sbírat listy čaje, procházet ctnostná nádvoří.
Nebo do klášterní cely a schovat se tam celý,
snad na úpatí hory pozorovat orly?

Pramen

Řeka pramení v hlubinách
přináší na povrch souvislosti,
co skrývá se v našich představách
co vede nás k radosti či zlosti.

Jaké jsou naše skryté sny
vyplave občas na povrch
prostoupí hloubka naše dny
žádá si čerstvý vzduch.

Co dosud spalo žádá probuzení,
na povrchu možná tvrdé se zdálo.
Měkké v nitru touží po pohlazení
někdy stačí jít vstříc, udělat málo.

Pramen jde vstříc novému začátku
řeka teče a odnáší hoře
roste síla skrze každou zatáčku
nabyde klidu dosáhne moře.

Podzimní záře

Kaštany již vylouply se ze zelených obalů,
na kapoty zabubnují, odrazí se o hlavu.
Ořechy jim sekundují v líném rytmu podzimu
příroda si ustele v listí, připraví se na zimu.

Malé ďůlky na střechách, tváře od úsměvu,
jemný dotek zlaté kůže, barva listí javoru.
Jemné světlo zrcadlí se , půjdeme vstříc té záři,
obejmeme spolu světlo, co odráží se v tváři.

Řeka

Hledej vodu, hádej, hledej vodu.
Skrze listí stromů, kůru plodů.
Čekej až sem přijde, až se vrátí
noc získává vládu, dny se krátí.

Hledej vodu, hádej, hledej proudy.
Chladné, tiché, jasné, čisté vody
Hledej proudy v sobě přinesou ti
klid, jistotu, zázrak na tvojí pouti.

Hledej vodu, hádej, hledej sebe
v klidu záře dálek, modré nebe,
v jistém klidném proudu tiše plynout
dýchat svěží nádech nad hladinou.

katedrála

Žíhané stěny katedrály zakrylo šustivé lešení.
Pamatuje různé časy. Míru, hrůzy, věšení.
Vítr cloumá fóliemi, chci vidět, co je pod nimi.
stojím pod modrým igelitem, jak pod plachtami lodními.

Dělník statný opéká si párek žhnoucím autogenem,
jeho pohled plachý hoří, jak vosk svíce pod plamenem.
Vyměnil zde staré mistry, tajemné učně kameníky
co stavěli tu katedrálu pro neviditelné nájemníky.

Chodíme světem

Boty klapou v rytmu dechu,
jdeme totiž pěšky.
Není už čas na povzdechy,
že život je těžký.

Boty klapou vstřícně směle,
vyšlapanou pěšinou,
cítím jejich pohyb v těle,
vítr hýbe hladinou.

Boty klapou melodicky,
koho pouť mi pošle vstříc?
Rozhlížím se jako vždycky,
zvědavý jsem čím dál víc.

Návraty

Pohyb kruhový jako po spirále,
každý návrat vede zase trochu dále.
Něco se vždy znatelně promění,
ať již umělec, nebo umění.

Posuny v prostoru nebo posuny v čase,
poznáme v jemném rozdílu zase.
Proměny pocitu, vůňě či barvy
motýl plynule vyrůstá z larvy.