katedrála

Žíhané stěny katedrály zakrylo šustivé lešení.
Pamatuje různé časy. Míru, hrůzy, věšení.
Vítr cloumá fóliemi, chci vidět, co je pod nimi.
stojím pod modrým igelitem, jak pod plachtami lodními.

Dělník statný opéká si párek žhnoucím autogenem,
jeho pohled plachý hoří, jak vosk svíce pod plamenem.
Vyměnil zde staré mistry, tajemné učně kameníky
co stavěli tu katedrálu pro neviditelné nájemníky.

Chodíme světem

Boty klapou v rytmu dechu,
jdeme totiž pěšky.
Není už čas na povzdechy,
že život je těžký.

Boty klapou vstřícně směle,
vyšlapanou pěšinou,
cítím jejich pohyb v těle,
vítr hýbe hladinou.

Boty klapou melodicky,
koho pouť mi pošle vstříc?
Rozhlížím se jako vždycky,
zvědavý jsem čím dál víc.

Návraty

Pohyb kruhový jako po spirále,
každý návrat vede zase trochu dále.
Něco se vždy znatelně promění,
ať již umělec, nebo umění.

Posuny v prostoru nebo posuny v čase,
poznáme v jemném rozdílu zase.
Proměny pocitu, vůňě či barvy
motýl plynule vyrůstá z larvy.

Záře

Paprsek zlatý nos mi polechtal,
vítr lehký povlával listy stromů dál.
Slunce neptá se koho bude hřát,
neptá se, nevybírá komu život dát.

Parakotoul

Ve víru uprostřed událostí,
ve víře uprostřed shonu.
Ticho se najednou rozhostí,
utichne zvuk megafonu.

Cesta z chaosu a zmatku,
smýt ze sebe hluk a vřavu.
Skrz zelený háj a velkou skládku,
rozpustit v kaluži nános davu.

Bez chvály a hany

Když se tvořivé energie dotkne kritika a hana,
přetrhnou se pracně navázaná lana.
Jak scvrknuté jablko, nabodnuté jedem,
zažehnutá touha vychlazená s ledem.

Když tvořivé energie, dotýká se chvála,
začne dmout a pyšnit se, tím čeho se bála.
Bobtná a bobtná, začne spekulovat
jak té hezké chvály, lze docílit znova.

Potom chybí prostor, kde skutečně se tvoří,
zbudované pozice, najednou se boří,
Nenechte se dotknout lacinými soudy,
sami vychutnejte vytvořené plody!

Gejzír

Rozehrát barvy prostoru
jako gejzír vytrysklý ze tmy,
zůstavat tiše pospolu
rozběhnout se časem s dětmi.

Jako antilopa na volné pláni
jako kapka co stéká po okně
Jako dívka co cudně se sklání
a slunce jí skrz šaty promokne.

Obleky

Malé děti v obleku vypadají zvláštně,
asi jako zákusek s knedlíkem.
Velcí lidé někdy potlačují vášně,
nahrazují je rohlíkem.

Krokem rázným skrze přítomnost,
probíjet se vstříc budoucnosti,
jakoby ale přes řeku shořel most
pod návalem vzteku a zlosti.

Protikladný kotoul

Napuštěná sklenice a druhá prázdná
nesmělé gesto a slova rázná
rozjeté vlaky a stojící lidé
zapadající měsíc a slunce vyjde.

Prázdný dům a ulice plná
hřející beton a studená vlna
Jistá šance a riziková jistota
konce smrti a začátku života.

Lesní vzduch

Město trochu ztichlo, tramvaje prázdnější.
O prázdninách v pátek, tempo línější.

Šel jsem trochu pozdě, nespěchal.
Nechal se lidmi spěchájícími, míjet dál.

Poslední nádech venkovního vzduchu,
jako kuřák dává si posledního práska,
něco mě hřálo na duchu,
byla to hřejivá láska.