Lesní cesta

Vstup do lesa se ztrácel v mlze.
Šli dva. Neviděl jsem mezi nimi jasnou hranici.
Který z nich je já a kdo jsi ty.

Kdo komu mohl dát přednost.
Může za druhého jeden dýchat?
Jak ho provede lesem, který nezná?

Jeden říkal, že je potřeba být jen pro druhé.
A druhý, že ano, ale je proto potřeba nejdříve rozvinout sebe.
Ale těžko se najde, kde je mezitím hranice.

Dohadovali se spolu. Vedli o tom polemiku.
Musel prohrát ten první, protože nakonec
dal přednost tomu druhému a nechtěl prosazovat svůj názor.

Uznal ji ale jen tak naoko, protože si samozřejmě myslel,
že jeho názor je správný.
A příště už s ním nechtěl mluvit. Pohrdal jeho egoismem.

Dal přednost sobě, ale tím porušil svoji pravdu.
Druhý zase měl dobrý pocit, jak je chytrý.
Že prvního přesvědčil, a tak si ani nevšiml,
že druhý už s ním nikam nechodí.

Šel každý sám lesem až potkal další.
Těžko mezi nimi vidět nějakou hranici.
Ani jeden z nich se ničím nelišil.

Větrný kůň

Náš větrný kůň má rád prostor,

zelenou pastvinu zalitou sluncem

pohyb rozlehlými pláněmi.

Radostně nás nosí a veze k našim cílům.

Když krmíme ho travou svěží

a laskavými slovy.

Strádá. Držíme-li ho v betonových stájích

a sytíme zbytky a urážkami. A běhá jen po asfaltu.

Pak k výkonu nutit musíme ho uzdou a bičíkem.

Je možné že nás kopne nebo shodí.

V nestřežené chvíli, kdy jeho zbídačené tělo

už nebude mít dost síly.

Jen se nechat laskat slovy, unášet rytmem,

tápání, ta paní, co uhání... bez příběhů jen kolébání.

Vlasy vlající ve větru, kůň co zaržál.

Pes uvázaný u boudy, lano překousané,

sněžné sáně, které vítr neuvane

smíšené zboží a směšný odpad,

směšný smíšek směnil.

Vítr vane údolím, orel z výšky,

elektrické dráty, vrnění kočky z knížky

dětské obrázky, vločky roztáté

vlevo už bude odbočka.

 Lavinový efekt.

Zácpa, koule na kulečníku rozstřelené.

Mezi stehna. Vítěze vítá.

Vlažná voda.

Tunel - paralelní světy

Projíždíme tunelem a díky pohybu jsme uvolnění.

Když se najednou zastavíme, padne na nás úzkost.

Ztratíme pocit cesty a světla na konci.

Někdo si smířeně v tunelu začne stavět příbytek 

a pak se diví, když se vše rozjede

a mrzí ho, že cesta pokračuje směrem ke světlu.

Bumerangy

Slova vyslaná proti někomu jsou jako bumerangy.

Jen na chvilku od sebe bolest odhodíš.

Vrátí se zpátky, a udeří, když se zády otočíš.

Propojenosti

Nádechem přijímáme do sebe celý prostor.

Výměna všech informací jako kosmická hra.

S výdechem vrátíme kus z nás. A může se hrát. 

Když tě uvidím vstupuješ do mě proudem energie.

Slova jsou jako sondy vyslané do vesmíru.

A v odpovědích hledáme známky života.

Kde tedy hranice jsou, kde končí ty a začíná já?

Načrtl jsi je do písku? Až přijde další vlna možná je smeje. 

A zase znovu je budeme kreslit.

Vlasy

V metru ke mě přiskočila,

myslel jsem, že bude chtít pětikorunu.

Ale řekla mi, že mám krásné vlasy.

Vstoupila těsně do mojí osobní zóny

a říkala, že někdo si vlasy vyřeže a žádný pak nemá. Moc jsem tomu nerozuměl a cítil se trochu divně.

Na závěr mi začala uvádět příklady na přítomných,

ukazovala starší pány, kteří vyplešatěli.

Prý se jí to nelíbí. Už byla Vltavská, tak jsem vystoupil.

A přemýšlel jsem taky jestli je tak vidět, že jsem čerstvě ostříhaný.

Subjektiv

Zachycuji svět subjektivem své mysli.

A jeho čočka je víc než jen moje očka.

Snažím se sklíčko udržet čistý.

Některé záběry subjektiv nezachytí.

Jeho zoom na odstup nestačí nebo jsou rozmazané detaily.

Jeho ohnisko je menší než celé žití.

Snažím se rozšířit ohnisko.

Změnit subjektivu referenční bod.

Abychom sdílet mohli víc.

A vím že stejně jsou věci, co mysl nikdy nezachytí.

Sebe samotnou.

A celé žití.

Vzkazy v láhvi

Mám přítele, plaví se sám po moři.
Teď je někde u jižního pólu.
Občas mi posílá zprávy v láhvi.

Ty vzkazy cestují spíš éterem
vylovím je ze sítě. V kanceláři.
A cítím vůni dálek.

Obdivuji, že se vydal za svým snem
a když přijde náznak těším se.
Že mi někdy bude vyprávět.

Zasunuté příběhy dávných dob

Rozstřelit jiskry na popelavém poli.

Proč mě ten skřet do hlavy sekyrou udeřil?

Chvíli to ještě blikalo a pak zhaslo.

Byl svalnatej, smrděl a měl koženou vestu.

Čistej řez. Rozetnutí lebky.

A nestihl jsem nic.

Pak tunel světlo, prázdno...

Zdroj a formování.

Život jako na dlani.