Vesmír

Když ve smíru se otevřeš vesmíru,

budeš mít okolo sebe ves míru.

Návrat slunce

Návrat k sobě
slaná země pod nohama,
je jako moře.

Zlatavá záře na obzoru
připomíná naději mořeplavců,
krátké dny jsou za námi.

Křikot racků, tušení nových začátků,
pro zmrzlé bezdomovce,
co jim ujela i poslední tramvaj.

Pomazán-ka

Léto se proměnilo v pomazánku,
kterou jsem si namazal na chleba k snídani.
Ještě byla tma.

Kapky pomalu dopadají do mých vlasů
a vím, že stejně jako ony,
i my jsme děti ze stejného mraku.

Náš účel je skropit život
a vytvořit řeky, které se vlijí do moře.
A pak spočinout.

Slyším na dlažbě pískat podrážku mých bot

Po dlouhé době

Po dlouhé době

si pročesávám dlouhé vlasy

a vzpomínám na staré časy.

Po dlouhé době se odevzdávám sobě

a hledám svoji pravdu,

ne už jen venku a v tobě.

Po dlouhé době se otevírá brána,

co vede zase dál...

do neznáma

Zlatavé ráno přichází ze strání.

Dveře jsou otevřené. Vítají ho.

Nadechnu vzduch a otevřu se.

Pozdravím slunce.

Ořechy

Pozoruji jak odchází léto.

Uprostřed strání.

A listí se snáší pomalu na zem.

Veverky sbírají ořechy.

A chystají se na zimu.

I já chci rozlousknout nějaký oříšek.

Než začne zima.

Uviděl jsem v cizí postavě

Na dlažbě v Jeruzalémské.

Která hvězda to promlouvá?

Ve snech se pomalu blíží

a zatím je tak plachá.

Jako ta nejmatnější představa.

Občas odhalí se závoj,

co dělí mne od ní a vidím naplno její krásu.

Realita.

To co zbylo je zbytné.

Co není, to nemusím už řešit.

Co bude teprve přijde,

když otevřu vhodné dveře.

Vnitřní krajiny

Jdu za paneláky, zbytek lužního lesa.

S lyskami a volavkami.

Přírodní rezervace.

Mezi myšlenkami jedna klidná.

Jako oáza zkušenosti.

Myšlenková rezervace.

Dříve tu byl všude lužní les.

A nyní kulturní krajina a naučná stezka.

A cesty z asfaltu.

Jsou to ostrůvky, jsou to mezisvěty.

V kulturní krajině v bdělém vědomí.

Ruší jen pohozené plastové flašky.

Z dálky zaznívá hučení aut.

Komunikace. Hlavní spoje.

Podtón každého zastavení.

A vím, že v hlubinách zrají krystaly,

divoké džungle a korálové útesy.

Rozlehlé stepi.

Co se v nich děje. Málo vím.

V krajinách ledových ker, sibiřských stepích,

deštných pralesech, velehorách.

A uvnitř mne? Sami sebe chrání. Své krásné obrazy.

Jsou těžko dostupné. Panenské země.

A musím být pokorný, aby mě vpustily.

Pokud chci je někdy uvidět.

Necivilizované.

Nespoutané.

Ve skále

Od pramene, co z hlubin skal vyvěřá.

Dva roky se dere na povrch a až pak se mohu napít.

Pomalé zrání, tak se cítím já. A vím že i já žízeň jednou uhasím.

Když jdu pomalými kroky do kopce, na kterém stojí dřevěný kříž.

Zastavím na poutním místě, kde podává bezruký Jan neviditelný krucifix bezrukému Ivanovi.

A žádný sochař už jim ruce nedodělá, protože chráníme památky své.

Majestátná vila vilekula na druhé straně údolí,

kde možná žije Pipi, alespoň v dětské fantazii.

Jako záblesk svobody na konci lesní cesty.

Uvnitř najednou jí ucítím ve vůni lesa.

Vše je v pořádku. Pocit nadpozemské touhy.

Po tom, co je vzdálené a přeci tak blízké.

Co je tak mírumilovné, ale zažehává naléhavý pocit.

Otevřít se tomu. Na cestě.

Obrazy na stěnách mají barvy zářivé.

Na co čekáš?

Až některý z nich náhle ožije?

Melodie rozverně dovádí v prostoru.

V co doufáš?

Že vezmou tě sebou nahoru?

Jsou jistá omezení.

Ale fantazie může vzlétnout.

Právě tady. Právě teď.

Když nebe a země se náhle přiblíží jakoby pádem,

kdy měsíc se čeká. A někdy i déle.

Kdy slunce zas nepřichází klidným dnem.

Jakoby záblesky z minulého léta.

Kdy jsi byl ještě jiným člověkem.

Pokojné příběhy z hlubin noci.

A skoro zapomenutý pocit.

Co otočí vše naruby.

Krystal

Tvůj tvar vznikal stovky miliónů let,

a pak tě někdo vyjmul ze země.

Já tě tak můžu uvidět.

Jak se protnou dva okamžiky.

Krása z hlubin a pohled pozorovatele.

Záblesk vteřiny života.

Krása - byla vůbec určená mým očím?

Nebo rostla, aby zůstala ukrytá ve tmě?

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.

Pravda a láska vítězí.

Pravda a láska nepotřebují lež a nenávist.

Lež je jen popření pravdy a nenávist nepřítomnost lásky.

Láska je pravda.

Pravda a láska jsou.

Pravda a láska.

Zázraky

Zázraky se dějí za zraky,

někde v zákulisí. Kulišáci.

Možná zavanou někde za vanou.

Možná v závětří šelma zavětří.

Když na zápraží oči zamhouří.

Tak vnímej je jinak než očima.

Závany zázraků.

Ve tvém životě.

Cestou ke studánce.

Tvoje broukání.

A vůně lesa.

Z minulosti závan klidu,

který mě tak uchvátil.

A potom spíš zklamal jako prchavý únik.

Chuť čaje pod zámkem Kozel.

Najednou to bylo zas jak poprvé.

Jak pít prvně z drakovy studny.

Ale někde v hloubi věřím, že zklamali jen lidé.

Že to lze najít a cítit. Že je to cesta, co jde projít.

I uprostřed cvrkotu města.

Přehrada

Prožene se jako klokotání vodopádu.

Mým tělem.

Cítím najednou ten klid, když je to pryč.

Bystřina.

Narazí na přehradu.

Voda se shromáždí a chce to svůj čas.

Než poteče zas dál.

Než zurčí údolím.

Klidné spočinutí.

Nový den

S tváří otočenou k východu.

Klaním se božství.

Které povstává v nový den.

Vítr mi rozčísne vlasy.

A míří směrem k západu.

Vím, že je to všechno sen.

Hádali jsme jak jmenují se sochy od Brauna,

alegorie ctnosti a neřesti.

Řekl jsi, že moudrost je přetvářka. A mě skoro tak připadala.

V hlavě mi utkvěl tvůj citát z Goetheho,

že veškerá moudrost už byla řečena.

Teď zbývá jen dát jí úrodnou půdu v nás, aby mohla vyrůst

v našem životě.

Každá nežitá moudrost je přetvářka.

Pak mají k sobě tak blízko.

A moudrost se může zdát.

Je jak leklá rybka v zablácené kašně.

Rozpadající se krása na Kuksu.

Kéž přijde láska a odpuštění a prozáří těžký příběh.

Kéž odletí démoni, co způsobují bolest.

Však moudrost a bolest mají k sobě někdy blízko.

Ať převáží v tobě jejich váhy.

Z celého srdce si to přeji.

Vidím, že vždy existují dvě cesty.

V každém utrpení je potenciál osvícení.

Bouřlivě

Ve větru tančící strom.

Pěšina se vine lesem.

Po blesku přichází hrom.

Mračna co táhnou z hor.

Když nastane večer.

Vzbudí se přízračný tvor.

Stíny větví, co trčí k nebi.

Zurčící voda v okapu.

Ořechy bubnující na střechu.

Blesk co plamenem zapálí.

Touhu či naději uvnitř.

Nebo zase jen přívaly?

Letní nocí

Když se pozdě vracím letní nocí,

a jediní kolemjdoucí jsou jen kočky,

co opatrně zrychlují své kroky,

když okolo je míjím.

Na nebi měsíc po úplňku.

a velký vůz říká jsi tu doma.

Vlahý vítr.

Ani zátěž co nesu mě netíží.

Jsem rád, že tu jsem.

Pod Krkonoši

U řeky sevřená v úzkostném objetí.
Sudety.
Smutkem se zžírající minulostí.
Stačí vystoupat skrz les o kus výše,
kde skrz louky svěží krajinou zrak se rozletí.

Cítím

Cítím se, že bych objal celý svět.

Objal ho skrze tebe. A to hned.

Cítím, že bych objel celý svět.

Během jedné vteřiny, vrátil se zas zpět.

Cítím se jak srdce, které je láska.

jako hlas, který tě laská.

Chvíle

Jsou chvíle, kdy dílo vzniká s lehkostí.

Kdy píseň tančí lehce hned napoprvé.

V náručí první myšlenky spočine s radostí.

Jindy, tóny vydřené. Stokrát pilované.

Z pilin co odpadají únava snadno povstane.

A přec pak kráčíš s lehkostí chvíle milované.

Inkarnace

Přijmout hmotu.
Přijmout ji.
Vstoupit do ní.

Nevyhýbat se
z touhy po jednotě.
Jinak nepřijde.

Pak nastane ta chvíle.
Splynutí a uvolnění.
Světlo zářivé.

Klíště

Nasát vůni kraje

a ducha místních potoků.

Šumění stromů v lesích.

Cesta je otevřená a krásná.

Klíště, co se chytlo na noze.

Chce přežít a hledá štěstí jako já.

Brouzdal jsem ve vysoké trávě.

Odejmu ho a zahodím o kus dál.

Když se vnímám, ucítím to šimrání.

Ohlédnutí

Ohlédl jsem se za sebe a uviděl rozmazané šmouhy.

Z nich občas vystoupil nějaký ostrý a barevný tvar.

Jsem překvapený, kolik vaty kupím, jen abych se jí znovu zbavoval.

Položil jsem si otázku? Co zbude až ohlédnu se v okamžik smrti?

Mohlo by to vypadat dost stejně.

Na co si vlastně vzpomenu?

Co bude mít nějakou cenu?

A proto třídím vzpomínky - co je odpad a co je cenné,

co jsou jen cetky prachem obalené.

Abych si zvolil v každou vteřinu. Život a ne rutinu.

Smysl a smysly

Mé oči hledí stále ven,

nemohou prohlédnout iluzi a sen.

Vždycky ošálit je svedou.

Uši slyší směs zvuků a slov,

jen myšlenkový kvap a lov,

co k dalším iluzím nás vedou.

Chuťové buňky se sytit chtějí,

i když jsem plný, málo se smějí,

jinak to nedovedou.

Dotyky co po lásce prahnou a touží,

stále je vnější nedostatek souží.

Hledají koho ještě svedou.

Vůně co slibují příslib dálek,

nakonec nesou sebou pach válek.

Stále mezi sebou.

Nelze hledět jen ven.

Nelze být věčně pozadu.

Jen vědomí dodá jim smysl.

Menhir

Menhir, kříž a lípa

jako svatá trojice v poli.

Město už je polyká,

svým jazykem ulic.

Kdybych o něm nevědel,

minul bych ho...

Svědek časů, zasazený kelty.

Jaký je jeho účel?

Bratře kameni svěřuji ti zprávu.

Předej ji mým bratrům

v zemi i nad zemí.

Ohňostroj

Možnosti zazáří jako hvězda na nebi,

ta dočasná - z rakety vystřelená.

Mysl je uchopí a tím je pohřbívá

do království vzpomínek.

Po sametové obloze se rozletět

a spolu s nimi tančit.

Jako ohňostroj bez výbuchů a smradu síry.

Těkavé záblesky života

a světlo, co se dotýká nitra.

Nemá cenu hledat někde venku

V odrazech raket na širém nebi.

Má někdy cenu bojovat?
Za pravdu?
Za sebe?
Za rodinu?

Postavit se.

Upozornit, když cítíš postranní úmysly?
Nežít v přetvářce.
Žít v pravdě.

Smysly

Překročit most,
co spojuje dva břehy.
Líbí se mi.

Dýchat významností.
Okamžiku.
Být v přítomnosti.
Před svými smysly.
Co vždy jsou pozadu.

Smysl smysly nedodají.
Smyslu dostát sám.

Jsem

Snad jako vodopád vytryskne,
snad jako ohňostroj vystřelí.
A nebude už jen tak ležet.

Vítr co plachty nafoukl.
Oheň co třísku zachvátil.
Voda co nádrž naplní.
Země, kde tráva vyraší.

To jsem já.

Když čas zastaví se a hledá jiné cestičky.
Jak k tobě promluvit.
Chceš ho poslouchat?

Jako pauza v letu,
kdy dravec křídlům odpočinout dal,
aby zas dolů střemhlav mohl se dát.

Rychlost se zvýší.
Jen cíl před očima.
A nebe nad tebou.

Jako had svléká kůži,
vyrůst třeba je.
Paprsky se protínají na čepeli meče.

Vítr ve vlasech a ve hřívě koně.
Plápolající plameny a jízda stepí.
Co vzdaluje se?

Trofeje rozevláté na násadě kopí,
smrtelnost připomínají.
Neptej se.

Víry

Prokličkovat mezi víry, které potápějí víru.
Nenechat oddanost potopit daněmi.
A svoji důvěru rozsekat důvody.
Moc nedovolím rozpustit v nemoci.

Rádci

Ať si moji rádci dělají, co jim patří.
A dají si navzájem prostor.
Už nenechám odpovídat myšlení,
když se zeptám na názor svých emocí.
Nejsou to vládci, ale pouzí rádci.
Ať přestanou stavět světlu překážky.

Cennosti

Neochota hrabat se v tom,
v minulosti, v přítomnosti.
Vítr, co naléhá. Vědomí.

Jako prozkoumat koš,
kde víme, že jsou cennosti.
A hlavně je už přijmout.

Život

Život není jako reklama,
život je vždy opravdový.
Nechce nikoho oklamat.

Produkt tvoříme my sami,
jen k sobě lze podat reklamaci
a dostat proto další šanci.

Větřík

Vítr do plachet
zvedne se
zafouká.

Odkryje skrývané
rozvětví možnosti
ponouká.

Jachta na vlnách
mírně houpavá
Svůdná.

Když něco přichází vždy něco odchází,
jinak je prostor přeplněný.
Nelze se držet stálosti ve prospěch změny.

Vítr co lesem se prožene.
Voda, co cestu vždy najde si.
Oheň, kde shoří vše dřevěné.

Obnažená pravda

Najednou tu stála celá obnažená a nahá.
Zlatavá záře sametové kůže a něžná výzva.
Čekal jsem, že to bude vzrušující,
ale že tolik a všechno najednou?
Za co jsem se modlil snad tisíckrát
tu najednou bylo přede mnou.
Ne teď, Ne tady, blekotal jsem.
Tobě se nelíbím? Zeptala se nevinně.
Nebude jinde, nebude jindy..
Vždyť to vím.
Čekal jsem asketickou sutanu
a semknuté rty.
Přísné postavení na váhy.
Soudkyni s orlím pohledem.
Ne toto krásné skoro ještě dítě
s moudrostí stařeny a bohyně.
Zářivé světlo naplněné láskou,
které mě k sobě přivine...

Pomíjivá

Jako motýl zamávat křídly
a udělat tak přehlídku pro netušené hosty.
Než křehká krása uvadne.

Jako stará třešeň na dvoře továrny,
co když květy rozpučí,
prozáří i prostory rezavé a chladné.

Záměna

Když brouk se topí a chci mu pomoci, bojí se mě.
Stejně tak já možná uhýbám před boží rukou,
která mi chce pomoci.
Choulím se v panice před domnělým nebezpečím.
A přitom je to spása.

Záchranné lano zaměněné za zbraň
a zbraň chápaná jako záchranné lano.
Uchylování se do pastí a libování si ve zdánlivém bezpečí.

Dení snění není po setmění.
Dění co svět mění nevypění.
Dělení dělá dělo dětem.

Prozraď rozřaď ticho rad.
Řád rád radí. Rád zařádí.
Ten kdo zradí nevyzradí.

Před rozbřeskem

Než ráno zalije zlatavou barvou krajinu,
jen tiše zasyčí.
Sen o násilí. Stopy v jehličí.

Otisky vědomí, kdy samota je ještě krásná.
Proudy aut, co stékají se směrem k městu.
Školák, co utíká, aby chytil autobus.

Je to rušné ráno, ale jakoby zabalené do ručníku.
Měkce světlo dopadá na karosérie.
A opar se vznáší nad městem.

Nádraží

Fantova kavárna vypadá jako chrám.
Svatostánek pro šlapky a narkomany.
Přítmí ozářené skrz barevné mozaiky.

Schované v proměnách. Je zrcadlem doby.
Každou dobu jiné. V neděli večer patří studentům.
Míjím je a vzpomínám na cesty z východu.

Ráno a odpoledne je střídají lidé.
Spěchající do školy nebo do práce.
Někteří si dají kávu nebo fornetti.

V noci se stane hotelem bezdomovců,
co složí čelo na opuštěné pokladny.
V tu dobu procházím rychle a vzpříma.

Oáza gamblerství přímo v srdci čekárny.
Obehnaná nízkým paravanem, co dělí ji od turistů.
Nikdo se tomu snad už ani nediví. Možná cizinci.

Prochází proměnou. Bude moderní a nové.
Jestli to tedy italové dotáhnou. Průnik světů.
Fantova. Socialistického realismu a kapitalismu.

Velikonoce

Omýt se živou vodou
ve svaté studánce léčivé
a pak lesní pěšinou jít domů...

Radost z rostoucích stébel trávy.
Rýpání v hlíně a kamení.
Slunce co snad ani nezachází.

A hned už je to za námi.
Znovuzrození i zmrtvýchstání.
Koledníci s mašlemi.

Otisknout prsty v rosolu,
každý si zkouší.
Zda šlupka praskne.

Jako na trampolíně.
Čím větší odraz,
tím vyšší další skok.

Směrem k nebesům,
ale tíha táhne zpátky.
Radši by letěli s ptáky.

Strážce

Myšlenky, co odvádí do nereálných světů,
najednou rozřízne hlídací pes.
Otisk jeho zubu proběre tě zpět.

Realita zaťuká ti na rameno
a vše je rychlé jako blesk,
řešení lepší snad mohlo být?

Proběhlo to jako pozdravení.
Jako probuzení.
Místo pohlazení.

Pro sebe

Pečuj o svoji moudrost jako vzácnou rostlinu.
Protože nese své plody i v pokročilém období.
Kdy ostatní květy a plody již pojdou.

Bez ostatních plodů zbyde prázdné místo
kde vzrůstají ostré trny plevelu a bodláčí
i tam kde dříve zářily krásné květy jara.

Keř moudrosti plevelu zabrání v růstu
a přinese nádherné plody
i na sklonku podzimu.

Perennial philosophy

Uviděl jsem to v časopise,
tak důvěrně blízká linka,
co proplouvá hlubinami času.

Jako by někdo vyskládal moji minulost,
která se táhne již po staletí
skrz stovky míst a různé doby.

Obrázky a symboly, které ukazují,
jako prst nasměrovaný k měsíci,
stačí jen kousek hlavu pootočit.

Jsem jednou z bublin na hladině oceánu,
která vyvěrá z tohoto vědomí.
Prosím ať mě její síla vede.

Odpouštění

Když je nádrž plná. Je třeba pustit stavidla lpění.
Odpouštění.
Nedávat si další krajíc, když žaludek je už plný.
Odpouštění.
Udělat jeden krok, který rozhýbe energii snění.
Odpuštění.
Složit píseň místo naslouchání, napsat báseň místo čtení.
Odpuštění.
Uklidit stůl, když pro papíry už na něm místo není.
To je všechno odpouštění.

Jako zuby pily zařízlé do dřeva
stýká se nebe a země.
Jako listí stromů schrabané po zimě.

Listí shoří.
Země zaskřípe.
Strom se skácí.

Neupřímnost

Nemůžu nahradit prožitek fantazií.
Barva bledne, vůně mizí, pointa se ztrácí.
Je to jak tělo bez ducha, žíly bez krve.

Psát a pocity své skrývat. Pravdu neříkat.
Je to jak obarvená kraslice.
Zmáčkneš jí a lehce praskne.

Něco si vymýšlet, skrývat naléhavé.
To život vycucá a srdce vyschne.
Žije tak mnoho lidí.

Aby to náhodou někdo nezneužil.
Aby se třeba někdo neohradil.
Proto jsi sebe zradil?

Zase se vracím.
8:05 Hlavní nádraží,
rozhlas hlásí rychlík Sněžka,
jako obvykle.

V hlavě mi zní název jedné stanice
Starkoč, Starkoč,...
Zvláštní slovo.
Je krásný jarní den.
Cítím své srdce.

Oheň

Uprostřed plamenů,
které jsou za sklem.
Taví se na popel.

Žhavé sny, slévané voskem.
Rezavé hřebíky.
Zaseklé ve spárách.

Ticho a praskání.

Kuchyňský stůl

Někdy pluji jak člunek
zakotvený ve středu vesmíru.
Cítím to tak.

Je to úleva.
Spojí se všechny roviny zkušenosti.
A pro chvíli není nic jiného.

Já sám. Jásám.
Ty. Spolu. U jednoho stolu.

Hvězdný prach

Setřít hvězdný prach z poličky štěstí,
rozvinout transparenty hlásající.
Překonat tlející strach zatnutých pěstí.
Prominout rány své drásající.
Rozběhnout se s raketami po mléčné dráze
na okraj vesmíru.
Vidět sám sebe.

Za mého syna

Poselství a nové počátky,
pocit štěstí a úlevy.
Maličko mimo - asi mimořádně.
Mimořádný mimino mě vyvedlo mimo řád.

Ať má v životě štěstí a ve zdraví prospívá.
Ať se mu daří a provází ho síla.
Ať utrpení vede ho jen k vyšším cílům.
Dar soucitu ať cizí mu není
a má i pro druhé pochopení.
Ať jedná jak velí jeho srdce
nechť láska je jeho společnicí.

Zrození

Jakoby přijel na zimní bouři,
která změnila krajinu v jiné období.
Bílá holubice hlásila mi jeho příchod.

Praskání v krbu a jasné hvězdy.
Čekání a voňavá polévka.
Vlny jak na vodě hlásily postup.

Pradávná zkušenost celého rodu.
V hlubinách i tiché obavy.
Fialová sfinga pak vykoukla z hlubin.

Radost a štěstí a lidská hrdost.
To vše přišlo spolu s tebou.
Alespoň ke mě ...

Pořád ne

Chtěl bych věci dělat pořádně,
tak je přeci dělej pořád, ne.

Chtěl bych věci dělat dokonale,
tak je dělej přeci furt dokola, ne?

Řád se rodí z chaosu.
Dokonalost z konání.

Skrývání

Děti si oči zakrývají
a myslí, že nejsou vidět.
My se jim smějeme.

Potom hlavu strkáme
před svým životem do písku
a tváříme se, že se nic neděje.

Schováme se do nemoci,
bezmoci, závisti či agrese,
ale moc nás to neochrání.

V představách

To, co leží v představách
ve stavech předcházejících.
Co se nese dílem dolů.

Když vítr tě zafouká
a kosti vezme tvůj stín.
A rytmus na ně vyťuká.

Příležitost

Pravda vždy něco stojí.
Lež vždy něco leží.
Pře je vždy příležitost.

Smír je vždy smírstojatost.
Stůj co stůj.
Vem si, stojí mi to tu.
Ná, leží mi to tu.

Náleží mi to tu na tuti.
Tu ty neustojíš.
Při o žito uleželé.

Utišující prostředky

Když zmizí utišující prostředky, každodenní sedativum,
začnou být podněty až bolestivé.
Běžné útržky rozhovorů a příběhy na ulici se zatínají až do masa.

Dítě, kterému zakryli jedno oko, aby mu vyrovnali zrak,
muž, který má jen sbírku igelitek na schodech, a hlavu skloněnou.
Teenageři, co se baví o tom, jak se zbourali.

Nechuť pokračovat stále stejně. Něco vevnitř řve.
Říkáš si, vždyť to terpve začalo? Jak je to možné?
To nemůže fungovat tak rychle! Ale pravda svým mečem dál tne.

Než zapíská

Bavili se spolu skrz otevřené okno,
těžili čas než průvodčí zapíská.
Ta chvíle se zvláštním způsobem otevřela.

Vše se uvolnilo, jakoby zde najednou byla věčnost.
Přistoupila do vlaku a sedla si vedle jednoho z nich.
Zbývala už jenom tak pouhá minuta.

I vize našeho konce nám dává pocit času.
Jsme zrození, abychom mohli dýchat.
Než pískání ohlásí další cestu.

Cesta do neznáma

Vykročit na cestu do neznáma,
to nevadí pojď s náma.
Slunce, když vystrčí paprsky.

Po silném dešti.
Hlava se vymaní ze sevření kleští.
Už se není čeho bát.

Nanádraží

Na nádraží na mě oslovil kluk z partičky,
"Can I help you" řekl.
Zavrtěl jsem hlavou a hlouček se zasmál.
Všechno proběhlo asi správně.
Já začal přemýšlet o tom, co jsem měl říct?
Opravit ho, že se říká "May I help you?" nebo
se jinak nenechat vyvést z konceptu.
Pak jsem si říkal, že i já jsem vlastně byl nedávno
takový kluk na nádraží.
Akorát já nikdy nebyl takhle drzý, spíš jsem se styděl.
A že ten kluk tam pořád někde je.
A teď se trochu stydí.
Možná by mu tamten dokázal nějak pomoc, aby se cítil lépe.
Jo, postával bych s nima ještě než musím do školy.
Vyrazil bych s klukama na dobrodružnou výpravu.
Oni ve mě už asi vidí pána, který jde zodpovědně do práce
a oni ho vyprovokují.
Jo řekl bych jim: Kluci, život vás naučí.
To moudro jsem vždycky nesnášel.
Většinou ho používají lidi, který si zpackali život
a chtěj získat převahu jenom tím, že jsou starší.
Taky jsem měl ideály, ale pak jsem poznal...
Taky poznáš, že se to nedá, že je to naivní.
Moje ideály se ale prověřily. A ty důležitý zůstaly.
Lze žít zodpovědně a zároveň nebýt páprda.

Cestičky

Dnes jsem spěchal a našel novou cestu.
chtěl jsem jít zkratkou skrz trní,
ale pak mě napadlo vyzkoušet to přes louku.

Tráva se mi měkce bořila pod nohama
a bylo to mnohem kratší.
Den se začal usmívat.

Později jsem se podíval na skálu
po levé straně od vlaku.
Míjím ji každý den, ale nikdy jsem ji zatím neviděl.

Významný den

Když květy vypučí moc brzy,
mohou ještě zmrznout.
Posledními výstřelky zimy.

Tak jako oběti posledních dnů války,
kdy smrt je vezme s sebou.
V posmrtné křeči z dálky.

Věci mají svůj čas, kdy vstupují do dění.
jak zazáří a zhasnou,
kdy smrt je znovu promění.

Hosté

Za francouzským oknem se líně protáhla kočka,
nad lesem na kopci kroužili tři dravci.
Bažant zaskřehotal za plotem u krmítka.

Potom se protáhl dovnitř a procházel se jako páv,
kloval však opatrně a ustrašeně jako sýkorka.
Z krmítka mu sekundoval kos.

Do domu s jarem přišli mravenci
a tváří se, že jim to tam patří.
Nevím, co s nimi, když je nechci zabíjet.

Opancéřovaný brouk si to šine po nové podlaze
a občas nějaký ten pavouk.
Ti všichni si myslí, že je to jejich území.

Nemají to zapsáno na katastrálním úřadě,
ale je jim to jedno, protože jsou z jiné říše.
Indiáni říkají, že země nikomu nemůže patřit.

Ale běloši si to nemysleli...

Jarní prověrka

Sníh již z cest roztál ,
a co zbylo z nich se odhaluje,
prověřeno zimou.

Voda odvedla svoji práci
vymlela si svoje žlábky
a co se rozvolnilo smyla.

Zavoněl vzduch.
Změnilo se světlo.
Nový začátek.

Cesta vede mezi poli,

bláto na botách se drolí.

Vzduch je čistý, paprsky září.

Zvedám nohy, i když někdy bolí.

Jedno je jasné. Chci tam dojít.

Slunce se zrcadlí v mojí tváři.

Záblesk

Občas se vědomí objeví,
jako světlo mezi mraky.
Nefoť proti slunci, říkali.

Záleží na co zaostříš.
Co kde chceš zachytit.
Pak pravidlo třeba neplatí.

Plameny

Vyslovil jsem si otázku. Proč to zrození musí být tak náročné?
Proč to neprobíhá prostě jako když se třeba najíme.
Proč to příroda či bůh zařídili takto?

A teď mě napadají odpovědi.
Většina věcí zpočátku není lehkých.
Vše přichází na svět postupně.
I jíst jsme se museli učit.
Přijde nám to významné.
Jednoduché věci často nebereme vážně.

Ano, čekám. Až se zrodím. Až se zrodí můj syn.
Až povstanou nové zítřky.
S důvěrou k vesmíru.

Jsem tu doma

Bublající potok zpívá,
slyším v tom: "pojď se mnou".
Na kostele sedí hrdlička bílá.

Ve vzduchu je cítit změnu.
Přitakání životu, cesta vpřed.
Zároveň jistá únava.

Malý pes, co štěká.
Je ještě jako štěně.
A v jeho hrození je radost.

Nebo holka, co sedí před hospodou
a kouří a vypadá, že chce ještě vyčkávat.
A nejít tam kam musí.

Otevři dveře

Seděl jsem v malé místnosti,
a dýchal vzduch, co prošel stokrát plícemi.
Až nezbýval v něm kyslík.

Stačilo to pro přežití, ale nebyl tam prostor
k volnému pohybu, ani pro vzlet fantazie.
Místo pro růst květin.

Snil jsem o zelených pláních.
A pak stačilo. Vyčistit okna a pustit jimi vzduch.
Začít se hýbat. A dveře otevřít.

Vpustit dovnitř nové hosty.
A začít s nimi mluvit.
Vyhodit nánosy starých věcí.

A můj větrný kůň radostně zaržál.
Dostalo se mu pastvy na zelené trávě.
Rozběhl se svobodně volným prostorem.

Díky. Slunce. Díky. Vzduchu. Díky ohni.
Díky vodě. Díky prostoru.
Cesta. Víra. Láska. Poselství.

Ať jako šípy se ode mě odrazí očekávání...
Ať se promění v požehnání jejich původců.

Ať každá nenávist se roztaví jak vosk
a nechuť ve svěží jitřní paprsek.

Jedovatá slova nechť stanou se lékem
a jízlivé poznámky pohlazením svobody.

Rok krávy

Myš zalézá pod zem
a na scénu přichází kráva.
Stojí na louce a přežvykuje.

Nebe je modré, pláně rozlehlé.
Po obloze letí ptáci.
Kouř se na obzoru ztrácí.

Vykročit blátivou cestou,
okolo plání.
A lehnout do čerstvé trávy nad nimi.

Make up make down

Říká paní v metru.
Ale co třeba radši:
"Můj make up není dokonalý,
ale na sebe se mohu vždy spolehnout."
Vaše jméno.
To zvolím já.
Ale v metru to platit nebudou.
To by nevedlo ke koupi výrobku.
A tak radši propagují - na chvíli make up.
A v celkovém výsledku make down.
Make up je věc. Make up je pocit.
Ale přirozenou dokonalost nosíme v sobě.
Nikdy nevznikla a nikdy nezanikne,
make up ani make down ji nemůžou zničit.
Nanejvýš skrýt.
Třeba na chvíli.

Vnitřní žena

Promlouvá ke mě, touží po lásce,

pohoupání v kolébce. 

Jen slova to ale neříkají.

Jistotou plnou svézt se s vlnou,

cesta jasná. Pochybnosti náznak zlosti.

Co jí chybí k tomu. 

Vnitřní žena, sladká něžná.

Strachem zakletá.

Doteď němá.

V srdci se probouzí,

průlom něhy.

Ledy tají, odcházejí.

Bílé piano

Jemné tahy zimního štětce.

Jako lehké ruce na klávesách.

Tóny klidně kladené za sebe.

Co je to za kouzlo, které z nich promlouvá.

Křehké a něžné.

Víc než sto let poté co byly zahrány poprvé.

Lesní cesta

Vstup do lesa se ztrácel v mlze.
Šli dva. Neviděl jsem mezi nimi jasnou hranici.
Který z nich je já a kdo jsi ty.

Kdo komu mohl dát přednost.
Může za druhého jeden dýchat?
Jak ho provede lesem, který nezná?

Jeden říkal, že je potřeba být jen pro druhé.
A druhý, že ano, ale je proto potřeba nejdříve rozvinout sebe.
Ale těžko se najde, kde je mezitím hranice.

Dohadovali se spolu. Vedli o tom polemiku.
Musel prohrát ten první, protože nakonec
dal přednost tomu druhému a nechtěl prosazovat svůj názor.

Uznal ji ale jen tak naoko, protože si samozřejmě myslel,
že jeho názor je správný.
A příště už s ním nechtěl mluvit. Pohrdal jeho egoismem.

Dal přednost sobě, ale tím porušil svoji pravdu.
Druhý zase měl dobrý pocit, jak je chytrý.
Že prvního přesvědčil, a tak si ani nevšiml,
že druhý už s ním nikam nechodí.

Šel každý sám lesem až potkal další.
Těžko mezi nimi vidět nějakou hranici.
Ani jeden z nich se ničím nelišil.

Větrný kůň

Náš větrný kůň má rád prostor,

zelenou pastvinu zalitou sluncem

pohyb rozlehlými pláněmi.

Radostně nás nosí a veze k našim cílům.

Když krmíme ho travou svěží

a laskavými slovy.

Strádá. Držíme-li ho v betonových stájích

a sytíme zbytky a urážkami. A běhá jen po asfaltu.

Pak k výkonu nutit musíme ho uzdou a bičíkem.

Je možné že nás kopne nebo shodí.

V nestřežené chvíli, kdy jeho zbídačené tělo

už nebude mít dost síly.

Jen se nechat laskat slovy, unášet rytmem,

tápání, ta paní, co uhání... bez příběhů jen kolébání.

Vlasy vlající ve větru, kůň co zaržál.

Pes uvázaný u boudy, lano překousané,

sněžné sáně, které vítr neuvane

smíšené zboží a směšný odpad,

směšný smíšek směnil.

Vítr vane údolím, orel z výšky,

elektrické dráty, vrnění kočky z knížky

dětské obrázky, vločky roztáté

vlevo už bude odbočka.

 Lavinový efekt.

Zácpa, koule na kulečníku rozstřelené.

Mezi stehna. Vítěze vítá.

Vlažná voda.

Tunel - paralelní světy

Projíždíme tunelem a díky pohybu jsme uvolnění.

Když se najednou zastavíme, padne na nás úzkost.

Ztratíme pocit cesty a světla na konci.

Někdo si smířeně v tunelu začne stavět příbytek 

a pak se diví, když se vše rozjede

a mrzí ho, že cesta pokračuje směrem ke světlu.

Bumerangy

Slova vyslaná proti někomu jsou jako bumerangy.

Jen na chvilku od sebe bolest odhodíš.

Vrátí se zpátky, a udeří, když se zády otočíš.

Propojenosti

Nádechem přijímáme do sebe celý prostor.

Výměna všech informací jako kosmická hra.

S výdechem vrátíme kus z nás. A může se hrát. 

Když tě uvidím vstupuješ do mě proudem energie.

Slova jsou jako sondy vyslané do vesmíru.

A v odpovědích hledáme známky života.

Kde tedy hranice jsou, kde končí ty a začíná já?

Načrtl jsi je do písku? Až přijde další vlna možná je smeje. 

A zase znovu je budeme kreslit.

Vlasy

V metru ke mě přiskočila,

myslel jsem, že bude chtít pětikorunu.

Ale řekla mi, že mám krásné vlasy.

Vstoupila těsně do mojí osobní zóny

a říkala, že někdo si vlasy vyřeže a žádný pak nemá. Moc jsem tomu nerozuměl a cítil se trochu divně.

Na závěr mi začala uvádět příklady na přítomných,

ukazovala starší pány, kteří vyplešatěli.

Prý se jí to nelíbí. Už byla Vltavská, tak jsem vystoupil.

A přemýšlel jsem taky jestli je tak vidět, že jsem čerstvě ostříhaný.

Subjektiv

Zachycuji svět subjektivem své mysli.

A jeho čočka je víc než jen moje očka.

Snažím se sklíčko udržet čistý.

Některé záběry subjektiv nezachytí.

Jeho zoom na odstup nestačí nebo jsou rozmazané detaily.

Jeho ohnisko je menší než celé žití.

Snažím se rozšířit ohnisko.

Změnit subjektivu referenční bod.

Abychom sdílet mohli víc.

A vím že stejně jsou věci, co mysl nikdy nezachytí.

Sebe samotnou.

A celé žití.

Vzkazy v láhvi

Mám přítele, plaví se sám po moři.
Teď je někde u jižního pólu.
Občas mi posílá zprávy v láhvi.

Ty vzkazy cestují spíš éterem
vylovím je ze sítě. V kanceláři.
A cítím vůni dálek.

Obdivuji, že se vydal za svým snem
a když přijde náznak těším se.
Že mi někdy bude vyprávět.

Zasunuté příběhy dávných dob

Rozstřelit jiskry na popelavém poli.

Proč mě ten skřet do hlavy sekyrou udeřil?

Chvíli to ještě blikalo a pak zhaslo.

Byl svalnatej, smrděl a měl koženou vestu.

Čistej řez. Rozetnutí lebky.

A nestihl jsem nic.

Pak tunel světlo, prázdno...

Zdroj a formování.

Život jako na dlani.

Svět je jako gramofon,

 náš život deska na něj položená.

Drážky před jehlou ještě nejsou vyryté

jen některá je naznačená.

Určujeme každou chvíli spolu,

 zda dur v moll, nahoru či dolů.

Mystický chorál nebo bubnů víření.

Přijde pauza než začne další skladba.

Prach v drážce si zahraje sólo.

Lehce praská jako oheň v kamnech.

Postava ze tmy

Když málo spím a do tmy vykročím,

promlouvá ke mě postava ze tmy.

Že by stín?

Kreslí chmury a maže na vše bláto.

Chutná jak železné piliny polité olejem,

zamlžuje zrak štěrkem, co nejde vymýt.

 

Kladu si otázku jestli je tam pořád,  

nebo snad jen pro teď ji slyším?

Jindy tichý společník, co touží po setkání?

Muž z východní země

Muž z východní země leštil graffiti,

které mu nastříkal na stánek místní sprejer.

Se stejně železnou vůlí, jako i v mrazech vykládal brzy ráno zboží.

Obdivuji tu péči se kterou se stará o plastový hrad,

lépe než řada lidí o vlastní kamenný dům.

a jak v každodenním rytmu vystavuje své boty a oblečky.

Když téměř každý den okolo něj procházím,

někdy se pozdravíme a já v něm vidím inspiraci

v úsilí zvládat svůj život s důstojností.

Paprsek a stín

průsečík hodin

křivky prázdna

Jiskra zapálená.

Čistá bílá změna.

Místo na slunci.

Jehličí v uších

Tiskový mlčí

Mlha a mlhovina

Stavební kameny

Kamínek po kamínku se mozaika skládá,

okamžiky života vytvářejí příběh.

Tečku za tečkou barvy v obraz rozkvetou,

a naše vědomí si všimne nebo nevšimne. 

Notu za notou se v melodii rozvinou.

V tu chvíli se již zase další skládá.

Plátno

Dnes jsem ucítil jaro,

světlo přišlo dřív.

Vítr zimu rozfoukal.

Jako když se poodhrne plátno

a ty za ním uvidíš

skryté obzory.

Kdybych měl sílu, proměnil bych beton v divoké listy rostoucích stromů

a olejové skvrny v duhové světlo.

Smradlavý vzduch kanceláře v jitřní vzduch horského údolí

a řvoučí motory za hukot vodopádu.

Kdybych měl sílu změnil bych se v soucitného buddhu

a slová své kritiky v planoucí požehnání bytostem.

Podivné je, že vím, že tu sílu mám a přesto spočívám v této vizi.

Nakonec tu není žádný beton, ani listy stromů.

Nejsou vodopády ani řvoucí motory.

Není nikdo, kdo by je mohl proměnit.

A na začátek. Je tu všechno. A je to tak jak má být.

Vše už tu je a není v co to proměnit.

Motor je motor a vodopád sám sebou.

Já jsem já a ty jsi tebou.

(Je pozoruhodné, co vše se může honit v hlavě jednoho člověka)

Pokrývka

Dnes vesnice nekouří, voňavý vzduch mě pohladil po nose

 sojka vzlétla a zdravila svým pulzujícím křikem.

Svítání probouzí něhu skrytou pod peřinou.

Ráno někdo přikryl sametovou pokrývkou ticha.

Hliněný obr ještě tiše spí.

Jdu dál...

Nejbližší symbol přirozenosti

První a poslední zvuk, co dělá vesmír

je všude okolo nás.

Zazním ho a plynu s ním.

Plynu si s ním, když sním

a myslím na něj, i když něco sním

věnuji ho i svým písním.

Nezapomínám, když se tísním

a přeji ho i místním, aby

žili s ním.

Mír

Kdybychom uvěřili ve svoji vlastní přirozenost

bylo by to dost.

Nemuseli bychom sosat brčkami, krást hadičkami

energii druhým.

Boje skončily, zbraně složené, nové květy rostou z krve.

Mír je konec boje.

Step

Bzučení komára a můry narážející o sklo,
touha po světle a cestě k němu.
Probudí tě a černá se rozplývá.

Rozsáhlou stepí na bílých koních,
vlasy vlající ve větru.
Kopyta cválají rosou.

Rozlety přitahované dálkou...
ptáci vypuštění z klecí,
co nic už je nezadrží.

Zázraky

Zázraky co berou zraky
na obloze letí s draky
protínají mraky

Zázraky co víru tuží
kontury co barví tuží
v naší kůži

Výlety

Každý máme svoje výlety
svoji realitu
a svoje světy

Každý máme svoje výlevy
svoje ventilky
dírku na spreji.

Každý máme svoje úlety
aušusy, zmetky
co jdou do slevy.

Minulost

Někdy nás minulost zaskočí
a někdy předejde
Střetnutí s následky činů minulých
z očí do očí

Proč se jim tak uhýbám,
tvářím se, že tam nejsem,
když moc dobře vím o co jde
dobře vím, kde jsem.

Buňky a atomy v prostoru pulzují, 

my je nevidíme.

A přesto, že jsou víme.

Lom

Ne vždy přijde uspokojení,

někdy jen záblesky

provází kroky 

Ne vždy přijde radost,

někdy jen odrazy,

od hladiny stoky.

Ne vždy se štěstí objeví,

někdy jen pokusy,

co trvají roky.

... ticho

Poezie a krize

I na básníky už dolehla krize,

jejich poezii nikdo nečte a nevědí o čem psát.

Nevadí, že to trvá už dvacet let.

Nakladatelé jim nevydají sbírky,

stejně by to neudělali,

ale teď je to pod vlivem krize.

Jejich mluvčí už byl v televizi

a půjde i do rádia

aby lidi věděli, že poezie chřadne

Nádraží

Jsi jen záblesk světla mezi kachličkami

 symbol jako Coca-cola

Hnědá voda obarvená cukrem...

Dodnes citují tě v kalendářích

a busty míjí tisíce lidí

Kdo z nich si všimne?

Mezisvěty

Je to čárka uprostřed věty, prostor mezi řádky.

Je to zázrak spatřený.

Když uvidíme mezisvěty, kdy čas běží tam i zpátky.

Je to díra mezi myšlenkami, kdy  se ticho projeví.

Je to víra.

Možnost začít znovu v každou chvíli, která se nám objeví.

STOPY

Stopy jsou otisky zastavení času
vystřižené okamžiky přítomné chvíle
příznaky každodenní cesty a cíle

Stopy se někdy promění v stop
cinkající jako umíráček,
nebo jen přijíždí další vláček

Poutník galaxií

Proletěl jsem hvězdokupou
viděl svůj život novou lupou
Probíhal mezi hvězdami

Smál jsem se bohům do tváře
hladil jejich svatozáře
Putoval jejich cestami

Letokruhy země viděl z výšky
domečků malých lesklé stříšky
Zachytil mezi větami

Průvodce

Co je ten hlas, který vede mě dál

láká mě volá, abych si s ním hrál

je stále krok přede mnou

Komu dáte přednost...kdo je tady obětí
kdo je tady bestií a kdo svírán v jejím objetí?
Je to projev lásky nebo nenávisti?
Na památník dále padá listí...

Mapy světů

Mráz kreslil mapy po oknech,
mapy světů co berou dech
Ve vlaku zatím vrzal plech...

Pastičky

Sám sobě nalíčíš past,
děláš to zas a zas
dokud si toho nevšimneš

Pak ji nalíčíš znovu
nevšimneš si ji v životním schonu
a padáš a padáš stále dál

Až potom v jeden den
všimneš si hned, když vyjdeš ven
a v klidu ji obejdeš

Pak se najednou přistihneš
jak už zas past svou stavět jdeš
a včas s tím přestaneš

A jednou už tě ani nenapadne
chystat past, do které někdo spadne
Pak to pochopíš a porozumíš...

Jabloně

Jabloně rozkvetly, aby mi ukázaly krásu vesmíru
Jejich květy jsem viděl jenom v mojí hlavě
Sníh ležel v sadech stále dál

Chrám v hlubinách

Chrám zlatavý v hlubinách země
ve snu se zjevil blízký pocit
skrývá se někde uvnitř... ve mě.

Tvrdá hmota najednou zmizí
procházím skálou, kde cesta nevedla
přichází skutečný prožitek ryzí.

Zimní krajinou

Ranní vlak se šine bílou krajinou
zamlklé ospalé tváře cestujících
Veze nás vstříc centru života

Tlumený tón vysílá do ticha
umělé světlo pískajících zářivek
odráží napětí tváře muže naproti.

Schody do ticha

Schody se vpili do sněhu na ostrově Štvanice.
Kaligrafický štětec když rozřízne bílou.
Zůstali něžné odrazy v řece.

Jedu okolo v tramvaji a držím se tyče.
Snažím se zachovat mysl mou bdělou.
Realita utíká jak neposedné míče.

rYTMUS NA 3

Pleskl jsem tváří o nekonečno
tikající hodiny nemají co říct
letí hvězdnou oblohou - naplněnou věčnou

Volavka plynula po modré
otiskla svůj tvar do ticha
korýši seděli i nadále při dně

Líbezná píseň se zaryje do vědomí
sousedka něžně zavzdychá
plýtvající slzami

Hluboko

V hlubinách jeskyní krápníky vznikají
kapku po kapce, slzu po slze.
V hlubinách moří rostou korály
kousek po kousku, pomalu postupně.

V hlubinách vědomí cenné krystaly,
krásné tvary zahalené tmou,
které temnota leckdy obalí,
rozličné barvy pod hladinou.

Vědomí světla prostorem proletí
nesnaží se utrhnout je a zbavit života
každý nový kousek roste po staletí
slzu po slze než přijde nicota.

Věty

Když se celý zaboříš do bílé vaty,
chomáči obalen máš nové šaty...
Bílá jak nevěsta ve svatební den,
všecko se rozplývá, je to jen sen.

Ulice rozpité, břečka se rozlévá
krokem nejistým i suveréni kráčí
kdo pozor nedá a rozptýlený prodlévá
uštědřit polibek svatební chodníku ráčí.

Sucho

Když se barvy rozpíjí, nevzniká žádný tvar....
může to být příležitost, může to být dar.
Odpočiň si, obejmi se, přestaň krutý být
dej sílu sám sobě, hledej novou nit.

Někdy už nic nepřichází a je potřeba čekat,
až zas začne pramen proudit, bude z něho řeka.